Wolf and Me - Part 9/10

8. září 2017 v 18:24 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Cestou ze školy jsem si říkala, jak to že je to možné.
Mělo to být až za dva dny, místo toho se střílello na vlky už nyní.
A co Tobby? Přežil to?
Po ranní kávě jsem vyrazila do ulice s deskou STOP, STŘÍLENÍ VLKŮ!
Byla tam i Hanička a celá naše třída, kromě Jana.
Sešli se tam tisíce lidí, hlavně pan profesor Zorron, který mluvil do mikrofonu.
,,Přestaňte střílet vlky" ihned na to vzal vzduchovku a vystřelil z ní barevný ohňostroj,
který za denního světla neměl skoro žádný efekt, bylo to všechno moc krásné, ale zapůsobilo to?
Starosta města jenom vyděšeně koukal z okna, když jsme vtrhli do lesů, naše třídní se rozeběhla jako první.
,,Stop, přestaňte střílet" ozvalo se městským rozhlasem.
,,Jo, dokázali jsme to" radovala jsem se.
Jan v helikoptéře seděl se svým otcem Martinem, myslivcem a rozzuřeňě na mě civěl.
Já jsem se culila od ucha k uchu.
,,Střílení bude jindy tati?" Zeptal se Jan.
,,Ne, synu, už nikdy" zavrtěl hlavou zklamaně jeho otec.
Postupně se helikoptéry stahovali, až v lese nezbyla žádná.
Vlci šťastně zavyli a my jsme se přidali k ním.
Zdá se, že zapomněli na svojí plašivou reakci a nechali se od nás hladit a líbat.
Všechno to bylo krásné, tak krásné, že jsem Tobbyho objala, on mě na opátku olízl celou tvář.
,,Děkuji pane profesore" potřásli jsme si rukou.
,,Ale to byla maličkost" usmál se na mě.
,,Ne vážně, děkuju" stiskla jse mu ruku.
,,Zdá se, že si tvůj malý přítel našel vlčí slečnu" podíval se na Tobbyho.
Tobby skutečně byl s jinou vlčicí.
Kéž by tak mělí vlčata!
Tak jsme zachránili šumavské vlky od jejich téměř vyhubení.
Sice se tu a tam našel mrtvý vlk, ale uspořádali jsme jim pohřeb.
,,Jsem na tebe pyšný, dcero" odpovídal večer můj otec.
,,Ale já bych správně měl mít domácí vězení a ty jsi vlkobijec" ohradila jsem se.
,,Ne, mluvím vážně. A ano, zaracha mlžeš mít, ale společně s ... počkat, kdo nám to škrábe na dveře?" Zarazil se.
,,Tobby!" Vykřikla jsem.
Stál tam, skotačil a kolem něj spoustu vlčat.
Jedno si vzal do tlamy a dal mi ho do náruče.
Mazlila jsem se s ním.
Potom Tobby odešel, svého syna nechal na krku mě.
,,Tati, že si ho můžu nechat?" Ptám se.
,,No to víš, že můžeš, ale pořád máš zaracha, týden" pokrčil rameny můj otec.
Dala jsem mu obojek se jmenovkou.
Jmenoval se Tobby II, protože byl svému tátovi tak podobný, že jsem mu jiné jméno dávat nemusela.
A dostal kus pořádného, syrového, vepřového masa, na přivítanou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama