Srpen 2017

Wolf and Me - Part 7/10

30. srpna 2017 v 0:52 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Sedla jsem si na postel a snažila se soustředit se na úkoly, snaha však byla marná, protože můj otec někde chladnokrevně právě nyní vraždí vlky.
,,Tohle nesmí takhle skončit. Prostě nesmí" říkám si, natahuji se pro telefon a volám své nejlepší kamarádce Haničce.
,,Volaný účastník hovor nepříjmá, prosím, zavolejte později" ozývá se zvuk operátora, jasně, jak jinak, vlastně, co je dneska za den?
V tom mi to došlo, je sobota a to Hanička tráví víkend se svými rodiči ve Wellness centru, protože její rodiče jsou boháči, tak si to můžou dovolit.
,,Už je tady, potvor jedna mrňavá" uslyším funění mého táty a ještě Martina, jeho kolegy, který byl také zadýchaný.
Šla jsem se tedy podívat, co se to stalo, nechala jsem úkoly úkolama, ovšem, co jsem dole ze schodů spatřila, byl pro mne velký šok.
Ležel tam velký, mrtvý, černý vlk, otec ho chtěl nejspíš stáhnout z kůže, aby mamince mohl udělat svetr, který si tak přála a nemohla si ho dovolit.
,,Tati? To snad nemyslíš vážně!" Vykřikla jsem zděšeně a z očí mi začaly téct slzy, jedna za druhou, protože to byl ten chudáček, kterého jsem spasila z Martinových pastí.
,,Máma bude nadšená. Dostane famózní svetr alá vlkodlak....auuuu!" Zaradoval se otec, který se právě zachoval jako idiot, ano, použila jsem slovo idiot.
,,Auuuuuuuu" ozvalo se z lesa hromadné, žalostné vytí, alespoň doufám, že vlci pochopili, že už tady pro ně není bezpečno.
Otec jel do jakéhosi obchodu, kde se strávají zvířata z kůže, zatímco já běžela do lesa za svým nejmilovanějším Tobbym.
,,Tobby, ach to ne, tobby, stalo se něco strašného" pohladím ho po krásném, šedém hřbetě, on mi olízne ruku a zakňučí, jako vždycky, když mi rozumí.
,,Vy jste přece inteigentní zvířata. Váš bratr je mrtev. Mohli by jste utéct, ale jak? Moje máti ten vlčí kožich bude nosit nadosmrti" povzdychla jsem si.
Vlček po mě rafl, ale nic se mi nestalo, protože jsme se znali a respektovali navzájem jeden druhého, připadala jsem si, jako kdyby jsme si byli rovni.
Utrhla jsem kopretinu z trávy, ltrhala jsem z ní lístečky a říkala jsem si u toho, výjde to, nevýjde to, místo má mě rád, nemá mě rád.
Ale co by mělo vyjít? Dostala jsem najednou nápad! Časopis Nature World otiskne každou věc, co mu kdo přehodí, tak mě napadá...
,,No jasně, mám to" vytáčím číslo mobilu, když už jsem doma, do redakce toho časopisu, který jsem každý měsíc pečlivě letos kupovala.
,,Pro mluvení s vedoucím časupisu Nature World, sstiskněte hvězdičku" vyzívá mě robot, který tam mluví, protože jsou lidi zaneprázdnění a nemají moc času.
,,Hvězdičku" zamumlám si a stiknu, ozývá se píp, píp, píp a příjemná hudba, taková tamdamdamdadá...
,,Brychtová, prosím" ozývá se někdo konečně.
,,Dobrý den. Chtěla bych s vámi mluvit. Slíbím vám tisícovku za to, že napíšete článek o tom, že vlci nejsou pro lidi vůbec, ale vůbec žádnou hrozbou" mluvím.
,,Vlci nejsou žádnou hrozbou" slyším ťukání do počítačového stroje, pak jim zadám svůj email, článek si budu muset dle svého myšlení sepsat sama.
..Děkujeme, ozveme se vám, jakmile příjde k nám do redakce váš článek" v tom se telefon vypne a já se v duchu raduju.

Umění mlčet

28. srpna 2017 v 16:53 | Fredy |  Blogová témata
Už mě zradilo tolik lidí, protože neuměli mlčet.
Vždycky jsem to nakonec odnesla já, nechápu proč.
Měla jsem smutné dětství, žádné kamarády, tata denně chlastal, máti taky.
Brácha po mě házel kostky, když jsem byla mimino.
Nejhorší na tom je, že co řeknu své nejlepší kamarádce, matka se o tom vždycky doví.
Už nikomu nic nebudu říkat, pšššt!
A když nemám náladu, chtělo by to opít se do němoty a zhulit si mozek trávou.
Nepotřebuji lítost, ale ani milost.
Poslední dobou necítím radost, mám čím dál větší zlost.
Mlčet je opravdu umění, protože lidi jsou drbny.
Když něco vypustím z pusy, tak je to špatný a když to řekne ten druhý, tak má samozřejmě pravdu.
Místo závisti a pomlouvání začnem plnit sliby, a nedělat chyby.
Jenomže lidé jsou nenaprvitelní, neváží si svého života.
Spustíme se do her, jako je SAW, protože pajk si života začneme vážit.... jo kéž by to existovalo.
Jsem na tomto světě nespokojená, ale ummřít se nechystám.
Možná je chyba ve mě, to uznávám.
Všechno se odehrává v naší mysli a je jen na nás, jak si zařídíme život.
Jedno je jisté, lidé jsou kurvy a svině, nemůžeš jím věřit ani nos mezi ušima.
Jsem zvědavá na vaše commenty, jestli máte se zradou zkušenosti a jaký máte na lidi názor.

Wolf and Me - Part 6/10

28. srpna 2017 v 1:00 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Když jsem se vracela ze školy, spatřila jsem cestou vrtulníky.
,,Tati, co se to děje?" Zeptám se ho.
,,Ale, to je kvůli těm vlkům" mávne rukou.
,,Co bylo ve škole?" Ptá se.
,,Jednička z chemie a dvojka z přírodopisu" odpovím.
,,Hmm....musíš se víc snažit" zamračí se.
,,Padly i horší známky u jiných žáků" mávla jsem rukou.
,,Ale oni nejsou moji. S takovou to těžko někam dokážeš" napije se kávy.
,,Tati, já se polepším" slíbím a jdu si udělat úkoly.
,,To doufám, jinak z tebe nic nebude" usrkává si z šálku.
,,Tati, je to jenom pitomá dvojka" nedám se, seberu se a jdu si dělat do pokoje úkoly.
,,Auuuuu" slyším.
,,A jdeme na ně" nabil si pušku a šel.
,,Ach jo, jo, jo" povzdychla jsem si.
Jenom co otec odešel, popadla jsem dalekohled a sledovala z okna, co se děje.
Střílelo se z helikoptér a ozývalo se vytí.
Nakonec někdo zakňučel, mě to nedalo a utíkala jsem do lesa.
,,Auuuuuu" zavyla jsem.
,,V tomhle ohledu vás hodlám zachránit" poškrábala jsem Tobbyho na hrudníku.
,,Vrazi jedni, baf, haf, pojď se mnou" a šla jsem s ním směrem domů.


Sakra, kde je rovnost?

23. srpna 2017 v 15:37 | Fredy |  Blogová témata
Sakra, kde je rovnoost.
Už toho mám fakt dost,
mám na tebe fakt velku zlost.
Nikdo se s nikým nedělí,
vždyť jsme to viděli v tuhletu neděli.
Stalo se to přímo na tomto místě,
to vím sakra jistě.
K čertu se vším, viďte?
Jakej má smysl život?
Hledej a poznej rovnost mezi lidmi,
do očí při rozhovoru hleď mi.

Rovnost mezi lidmi se nedá vyrovnat tomu, co tu teď probíhá.
Emigranti, teroristé, chlast, drogy, bomby a zášť.
V noci se mi zdají noční můry o tom.
Ne ze všech našich rohodnutí jsu lidé vždy nadšení.
Chceš mít radost, tak jí hledej.
Chceš mít rovnost, tak jí měj.
Lidé by se měli vzpamatovat a být si rovní.
Kdo si neváží života tak ho není hoden.

Wolf and Me - Part 5/10

21. srpna 2017 v 4:35 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄

Můj otec odchází s puškou v ruce, připravený na lov.
Já se chystám na školní výlet do lesa.
Co když budou lovit právě, když tam budu?
Hanka šla se mnou, čekala na mě před domem.
,,Víš, já ti věřím" řekne.
,,A čemu?" podivím se.
,,Že vlci nejsou nebezpeční" pokrčí rameny.
,,Děkuji, já se s jedním kamarádím" přiznávám.
,,To jako doopravdy?" podivuje se, cestou do školy.
,,Ano, je moc milý, v lese ti ho ukážu" pousměju se.
,,Páni" vzdychne Hanka.
V lese jsme se cestu loudali.
,,Paní učitelko, nemohli by jsme se vyčurat?" ptáme se jí.
,,Ano, ale pozor, řádí tady vlci, tak né, aby jste se kolem nich motali" varuje nás.
,,Auuuu" zavolám, když jsme o deset minut později se vykradli ze spárů naší třídní.
,,Auuuuuuu" odpovídá pěvecký sbor.
V tom příjde můj vlk.
,,Jé, ten je nádherný" Hanka natáhne ruku, ale můj vlk na ní začne vrčet.
,,Klid, to je moje nejlepší kamarádka" uklidním ho, on přestane vrčet, očichá jí a nechá se s ní mazlit.
,,Mám tu něco pro tebe" zašeptá Hanka, vytáhne z batohu rohlík se salámem a začne ho krmit.
Já jí napodobím.
,,Jak se jmenuje?" zeptá se mě.
,,Zatím nijak" pokrčím rameny.
,,Co třeba Tobby?" Navrhnu.
,,To se mi líbí, stejně nevím, jestli je to on nebo ona" dodá.
,,Je to on" poznamenám.
,,Agháto, Hanko!" slyšíme volat učitelku i s třídou.
,,My už musíme jít. Tak zatím Tobby. Jinač, líbí se ti to jméno?" Zeptám se ho.
Vlk přikývne a odejde s plným žaludkem.
,,Páni, už jsme si mysleli, že vás dostali" poznamená učitelka.
,,Ale vůbec ne, náhodou..." v tom do ní šťouchnu, aby mlčela.
,,Tak to by bylo. Za to vám hrozí dvojka z chování a zákaz příštího výletu" vyhrožuje nám.
,,Ale paní učitelko, nám se chtělo na velkou, a víte přece, jak dlouho to trvá, když má člověk zácpu" vymouvá se Hanka.
,,No jo no, ale příště nám dejte vědět, není to žádná legrace, takhle dlouo být bez dozoru" odpovídá učitelka.
,,Díky" zamumlám v zadu, Hanka na mě mrkne jedním okem, jako, že se nic nestalo.


Wolf and Me - Part 4/10

17. srpna 2017 v 1:00 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄

,,Ty potvory sežraly snad i ty pasti" mručel tátův kolega Martin, když se vracel z lesa.
,,Nemáš s tím nic společného, Aghato?" Zeptal se mě.
,,Já o ničem nevím" pokrčím rameny.
,,Vždyť byla doma a spala, šel jsem jí zkontrolovat" hájí mě otec.
,,Nuže dobrá, dobrá" přikyvuje Martin.
Ve škole jsem nemylsela na nic jiného, než na vlky.
,,Slečno Mrcková, je vám něco?" Ptala se mě paní učitelka.
,,Ne, všechno je v obsolutním pořádku" zamumlám.
Právě dopisuju písemku z dějepisu.
Co já vím, kdo byl nějaký marťan, který v Osvětimi mutoval děcka?
Vždyť budu mít kouly.
Ale na tom teď nezáleželo.
,,Tak a mám pro vás novinku" sděluje paní učitelka.
Všichni ihned našpicují uši.
,,Půjdeme na procházku do lesa" poznamená.
Hurá! Zajásám, otec by mě tam jinač nepustil.
Tak v sobotu jsem se chystala na pondělní výlet.
Repelent proti klíšťatům byl povinnou součástí naší výbavy.
,,Ale, co když tam budou vlci?" Ptá se starostlivě Alena.
,,Ty potvory tam nebudou" ujišťovala jí učitelka.
,,Vážně, nejsou nebezpeční" dodávám.
,,Co ty o tom můžeš vědět?" Obrací se na mě.
,,Za prvé: můj táta je vlkobijec" odpovídám.
,,Za druhé: Vlci se spíš více bojí nás, než mi jich" dodávám.
,,A za třetí: jsou to krásné psovité šelmy, žádné potvory" uvědomím si, že křičím.
V neděli nakecám otci, že půjdu za svou kamarádkou Hankou.
Otec nebyl proti, ale já se místo toho ocitám v lese.
Pasti tu už nebyly, zato pachové ohradníky.
,,Auuuuu" zavyju.
Klasický sbor mi odpovídá a u mě leží na nohách můj vlk.
Nadechnu se a políbím ho.
Strávím s ním celý den a budu muset promyslet nějaký plán, jak dostat z lesa vlky.

Poslední zrnko

15. srpna 2017 v 23:10 | Fredy |  Blogová témata
Byla jednou jedna louka.
Na ní rostlo obilí.
Ta vyschla a zbylo z ní jen poslední zrnko pšenice.
Všichni vesničané se o to zrnko hádali.
Kde se vzala, tu se vzala, objevila se čarodejnice.
,,Já vám ukážu poslední zrnko" pravila, vyrvala ho kolemjdoucímu z ruky a zničehonic zmizela.
Po půl roce byla celá ves bez pečiva.
,,Co bych dala za bochník chleba" naříká vesničanka.
,,Nebo za rohlík!" Vzdychl její syn.
V tom se však objevila dobrá víla a zasypala oblohu zrnkama.
Pšenice rostla, jako divá.
Vesničané se radovali.
Čarodějnice zrnko otrávila a dala ho mezi ostatní.
,,Mně je z toho chleba špatně" naříkala ta samá vesničanka.
,,Mně je z toho rohlíku na zvracení" naříkal syn.
V tu ránu uslyšely hrom.
Čarodejnice se schovala pod stromem a udeřil do ní blesk.
Tak pole zůstalo polem a bylo neposkvrněné.
Mlynáři se těšili z dobré, kvaalitní úrody.
,,To je, ale lahodný chléb" říká vesničanka.
,,To je, ale panečku, výborný rohlík" odpovídá chlapec.
Kouzelná víla totiž kouzlem všem do hlavy naservírovala sny o dobré pšenici a všichni tomu uvěřili.
A tak žila vesnice šťastně až na věky.

PS: Když čarodejnice zemřela, zmizela i její moc.

W.I.T.C.H.

14. srpna 2017 v 9:39 | Fredy |  Animace

Kravička

14. srpna 2017 v 9:37 | Fredy |  Animace

Hafan s Garfieldem

14. srpna 2017 v 9:36 | Fredy |  Animace

Cvičící kočka

14. srpna 2017 v 9:34 | Fredy |  Animace

Poník

14. srpna 2017 v 9:33 | Fredy |  Animace

Garfield na vodě

14. srpna 2017 v 9:32 | Fredy |  Animace
Garfield na vodě.gif

Wolf and Me - Part 3/10

12. srpna 2017 v 23:56 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Vlk v lese stál a poslouchal.
Ne, neposlouchal, vnímal svou kořist.
Jeho smečka se rozeběhla a on se na ní vrhl, na chudinku malou srnku.
,,Ty jsi šikulka" pochválila jsem ho.
Okusoval a zároveň si při tom olizoval tlamu.
Sám udělal velké gesto.
Přinesl mi kus syrového masa.
,,Děkuji, já nebudu" ale vlk po té zavrčel, jako by mi nařizoval sněz to, sněz to.
Tak jsem rozdělala oheň a maso nabrala na klacek.
Začala jsem opékat toho malého chudáka.
Vlk se divně díval, jakože, co to dělám.
,,Víš, nechci dostat tasemnici" odpověděla jsem mu.
Vlček přikývl, jako by chápal, co to dělám.
,,Tady je, tady je! Zmiz ty, potvoro jedna" vykřikl myslivec, kolega mého otce, vzal do ruky pušku a vystřelil.
Můj vlk se dal na útěk.
,,Prosím vás, neubližujte jim" prosila jsem na kolenou.
,,Aghato, já měl o tebe takovou starost, zatímco ty si tady opékáš mršinu" huboval mě otec, který byl za chvíli na místě.
,,Ale oni nejsou nebezpeční" protestovala jsem.
,,Martine, uhas ten oheň" nakázal mu a on ho polil vodou.
,,Máš zaracha a absolutní zákaz vstupu do lesa" nařídil mi autoritativním tónem můj otec, ten hlas jsem od něho neznala.
,,Ale to nemůžeš" protestovala jsem.
,,Ticho, nastup si do auta" nakázal mi.
Nezbylo mi nic, než ho poslechnout.
Nesmějí se dozvědět, že vlci poslouchají, i když člověk zavyje.
,,Tak, teď ty pastě rozmísti tady kolem, ano takhle přesně" nařizoval.
Myslivec Martin na ně nastražil pasti, které se dávají na odchyt divokých zvířat.
Já jsem plakala, div jsem si oči nevyplakala.
V noci jsem se po otcově chrápání tajně vyplížila ven s baterkou v ruce.
Uslyšela jsem kňučení černého vlka, nebyl to sice ten můj, ale zdá se, že Martinův úlovek se vydařil.
,,Já jim dám co proto" zanadávala jsem si a vlka jsem vysvobodila z pasti.
Olízl mě a utekl.
Pak jsem baterkou posvítila na okolí a sebrala jsem všechny pasti, co jsem našla.
,,Tohle vám nikdy nezapomenu" zapřísahala jsem, začalo svítat, tak jsem co nejrychleji běžela domú.
Otec naštěstí ještě hlasitě chrápal.
Věděla jsem, že jsem porušila otcův zákaz, ale žádné výčitky svědomí jsem neměla, spíše naopak, bylo mi mnohem lépe.

Wolf and Me - Part 2/10

10. srpna 2017 v 13:34 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
To chladné podzimní ráno mě zarazilo.
Čekal mě první školní den ve čtvrťáku.
Musela jsem se učit na zkoušky na maturitu.
Ve škole to byla pohoda, Jan se sice párktát popral, ale jinak dobrý.
Po cestě domů jsem to vzala lesní stezkou.
Co kdybych narazila na svého vlka?
Zkusila jsem zavýt.
Hromadně se mi ozvala odpověď.
Bylo to strašlivé, naskočila mi husí kůže.
Můj vlk tam však víceméně byl.
Čekal na mě?
Šla jsem k němu blíž, nejdřív ale na mě vycenil tesáky a zavrčel.
,,Přicházím v míru" řekla jsem mu.
,,Děkuji za ten telefon. Rodiče by mě jinak zabili" poděkovala jsem mu.
Samozřejmě, že nemluvil, koneckonců, byl to jen vlk.
Tak jsem natáhla ruku s tím, že si ho chci pohladit.
Zvíře nevědělo ze začátku, co dělat, ale pak si mou ruku očichalo a nechalo se podrbat.
Mělo hebkou, silnou srst.
,,Zřejmě se připravujete na zimu, že?" zeptala jsem se ho.
Vk mi olízl prsty a já jsem z batohu vyndala chléb namazaný sádlem.
Maminka zřejmě pořád nepochopila, že já sádlo nejím.
A tak sem ho začala krmit malými kousky.
Vlk hltal a hltal.
,,Jez pomalu, nikdo ti to nesní, nemusíš mát strach" pousmála jsem se na něho.
Šmakovalo mu to.
Po té jsem se rozplácla do měkké, pohodlné trávy a můj vlček si lehl vedle mě.
,,Víš, budu tě muset zachránit. Táta je vlkobijec. A je to moje vina. To já jsem mu o tobě řekla" po té, co jsem domluvila, vlk se natáhl na záda a vyvaloval se.
Válení mi připadalo zábavné, tak jsem to taky zkusila, ale šlo mi to blbě.
Podívala jsem se na hodinky.
Bylo teprve čtvrt na tři.
Doma musím být pokaždé ze školy ve tři.
Tak jsem vlkovi povídala o sobě, o své rodině a on měl takovou vnímavost, nebo se mi to pouze zdálo?
Asi se mi to jenom zdálo, vždyť mi nerozuměl ani slovo.
Po chvíli válení vstal a šel k řece, aby se pořádně napil.
Ke svému zděšení jsem zjistila, že už jsou tři čtvrtě na tři, tak jsem se s vlkem rozloučila a běžela jsem lesní steskou domů.
Ihned doma mě překvapilo, co se psalo v novinách.

Šumavský les napaden vlky, starosta uspořádá hon

Benjamin Flitcher, starosta města Nahádky, se rozhodl pro preventivní opatření vlků.
,,Musí být vyhubeni, ovce jsou hlídání dvacet čtyři hodin denně, pastevský pes je vyčerpaný" promluvil starosta.
,,Díky našemu hrdýmu Karlu Mrckovi, myslivci a známého vlkobijci, jsem si uvědomil, jak toto vážná situace je.
Vlci poškodili ohradníky, zaútočtili na krávy, mrtvá těla tam nechali, ohlodali vinice. Škoda zasahuje ve výši přes jeden milion korun českých" dodává starosta.
Po té jsem noviny vzteky vyhodila do koše a ohřála jsem si guláš.
,,To je zlý, moc zlý" nadávala jsem si.
,,Ahoj Ang, jak je?" zeptal se mě večer otec, když se vrátil z práce.
,,Daří se mi skvěle. Jan se zase popral. Stihl tři rvačky během jediné velké přestávky, veřil bys tomu?" změnila jsem téma.
,,Aji jo, ve vesnici se popral s chlápkem třikrát větším, než je on sám" poznamenal s úsměvem můj otec.
To můj otec se jmenuje Karel Mrcek, já jsem Agháta Mrcková.
Večer jsem nemohla usnout, tak jse si četla ságu Stmívání.
Ale ani na to jsem se nemohla soustředit, tak jsem odložila knihu a přemýšlela jsem o tom, co jsem způsobila.
Po očích mi začaly téct slzy.


Z pohledu malého človíčka

7. srpna 2017 v 13:02 | Fredy |  Blogová témata
Když jsem byla malá, měla jsem v hlavě spousty otázek.
,,Mami, co to svítí na té obloze za ty puntíky?"
,,Mami, co je to Slunce?"
,,Mami, proč ptáci lítají a my né?"
Byla jsem jako malý princ, spousty věcí mě zajímali, objevovala jsem.
Vyrůstala jsem s mým oblíbeným románem Letopisy Narnie.
Pořád jsem to četla neustále dokola a dokola.
I malý tvor může udělat zázraky, které by velký nedokázal.
No sice by možná dokázal, ale i malý človíček vyroste a bude velkým.
Na mládí vzpomínám v dobrém.
Procestovala jsem různé krajiny, Krkonoše, Aderšpach ale i Turecko, Španělsko, Chorvatsko a Itálii.
Na angličtinu jsem si nikdy moc nepotrpěla, ale s jednou paní jsem se dorozumněla, když jse byli na lodi a tam podávali ryby.
Dělali jsme si legraci jako FISHBONE a tak podobně.
Všichni na mě čučeli jak na blázna.
A v Itálii jsme byli v Caorle v hotelu Minerva.
Tam jsem zase mávala pořád na jednu paní a ta nás dokonce chtěla i pozvat na kafe, což jsme bohužel odmítli.
Měla krásného vnuka nebo co byl zač.
Z pohledu malého človíčka to zní fantasticky.
Já nejsem liliput, ale měřím přes 160 CM.
Takže nejsem možná nejvyšší, ale je to možná tím, že jsem v dětství chutnala pivo a od té doby jsem přestala růst. Smějící se

Angel - Fikce

5. srpna 2017 v 15:36 | Fredy |  Moje sloky
Jsem anděl,
co ti uletěl.
Jsem anděl s křídlama,
nechoď na mě s těma vidlema.
Nezasloužíš si mě,
leť pryč.
Radši na ulici chytej s děckama míč.
Nezbylo mi nic.
Chce to trochu víc.
Sama se zamotávám v kruhu,
políbím a obejmu tu překrásnu duhu.
Nelakuji si nehty, nemaluju se rtěnkou,
miluju jí, chodím s Apolenkou.
Nejsem žena, jsem chlap.
Však k nám domů přiletěl čáp.
Miminko překrásné jsme měli,
co jsme se ženou společně porodili.
Tak žijeme si šťastný život,
neupadne slonům z nosu chobot.
Tak dítko roste čím dál tím víc,
z bolestného porodu si nepamatuji vůbec nic.
Jsem anděl bez křídel,
políbímm a obejmu spousty mrtvých těl.