Život mezi vlky - 3.kapitola - Zpátky k magii

8. ledna 2017 v 20:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Ve škole vládl naprostý klid.
Biologie mi utekla hned.
Následovala hodina angličtiny.
"Slečno Roxová?" Oslovil mne učitel angličtiny, pan Smith.
"Ano?" Pousmála jsem se na něj.
"Ta vaše slohová práce, ohledně těch vlků...je dost..." nedořekl to a polkl v krku knedlík.
"Vzrušující? Napínavá?" Napovídala jsem mu.
"Zneklidňující. Vážně chodíte do lesa je fotit?" Vyptával se.
"Každou volnou chvíli. Ale vám bych to nedoporučovala, snadno se nechají vyplašit" pousmála jsem se.
"Ne, já nechci fotit vlky. Jen si dávejte pozor, aby vás nepokousali jako malého Samuela" varoval mě.
"Dobře si to zapamatuji, děkuji" začala jsem rudnout v obličeji.
Po škole jsem zajela k mému lesu.
Měla jsem dost času na to, abych navštívila Freda, Jacka, Nelu a Boba.
Zavyla jsem, tím jsem je přilákala k sobě.
Byla jsem samozřejmě ve vlčí podobě.
Byli v pořádku, najezení a vykoupali se v řece.
Krev nikde nebyla vidět.
Poslali mi obrázky, kde bylo vidět, jak lovili a jak se koupali.
Pochválila jsem je a rozpustila jsem je, takže si šli po svých.
Olívie na mě čekala před domem.
Co tu chtěla?
"Ne, ne, nic mi neříkej. Zapomněla jsi na svou nejlepší kámošku, jen proto, že jsi zase byla fotit ty hloupý psy?" Vykřikla na mě.
"Nejsou to psi. Promiň, Olivie, já zapomněla, to se občas vstává. Dám postavit vodu na kafe" navrhla jsem, když v tom mi ukázala obrázek kelímku s kávou.
"Tak uvařím si rychlou čínskou polévku, mám děsný hlad...nechceš taky?" Navrhla jsem jí.
"Dobrý nápad, jenomže já jedla koblihu před chvilkou" zavrhla to, přesto mi to zpoždění odpustila a já jsem jí za to byla nesmírně vděčná.
"Pan Smith vedl velké řeči" pustila se do hovoru.
"Jaké?" Podivila jsem se a pomyslila jsem na svou slohovou práci.
"Nelíbí se mu to, že za něma chodíš" vykládala Olivie.
"Jsou dost plaší, neboj" mávla jsem rukou a zalila horkou vodou čínskou polívku plnou nudlí.
"Alespoň, že tak. Od toho útoku se do lesa nikdo odvážit nedokázal vstoupit" napila se Olivie kávy, kelímek po té vyhodila do odpadkového koše.
Kdyby tušila, kdo je vůdcem smečky, tak by si nejspíš šla hodit mašli.
Samozřejmě, že já.
Vzpomněla jsem si na Bena a rázem mě těžce bodlo u srdce.
Zlá víla, copak s ním neměla žádné slitování?
Pohladila jsem svůj náhrdelník, talisman růží, či jak to nazvala a povzdychla jsem.
"A co kdyby jsme je šli fotit spolu?" Navrhla jsem ze srandy.
"Děláš si ze mě prdel? Nepůjdu do toho šíleného lesa, ani kdybych musela" zareagovala přesně, jak jsem očekávala.
Polívka už se trávila v mém žaludku, když v tom se rozsvítil můj náhrdelník.
Uviděla jsem v něm Benovu tvář, Olivie to vidět nemohla.
"Na co tak zíráš? Co je na tom šuntu tak zajímavého?" Zajímala se Olívie.
"To je náhrdelník mé prababičky" povzdechla jsem si.
"Aha, promiň, já nechtěla jsem..." gestem ruky jsem jí zarazila, když se chtěla omluvit.
"To nic, nevěděla jsi to" mávla jsem rukou, ale zase tak muc ukradený mi to nebylo, že urazila můj náhrdelník.
"To je prý magický náhrdelník, talisman růží" prozradila jsem jí jen to, co jsem mohla.
"Aha, a jak magický?" Zvědavá Olivie z něj nespustila oči.
"To nevím" zalhala jsem.
Po té jsme už nechali náhrdelník náhrdelníkem a pustili jsme se do domácích úkolů.
"Haló? Je někdo doma?" Ozval se hlas mojí maminky.
"Jen já a Olivie" odpověděla jsem na otázku.
"Olivie Hunterová? Moc mě těší, že tě konečně poznávám. Charlie se mi o tobě toho tolik napovídala" usmála se na ni moje maminka.
"Dobrý den, paní Roxová" pozdravila jí Olivie a stiskla si s ní ruku.
"Pro tebe Marie, zlatíčko" potřásla si s ní.
"Páni, viděla jsi to? Udělala jsem na tvou mamču dojem" podivila se Olivie.
"Jak by ne, jsi Hunterová. Hunterovi a Roxovi se znali již od nepaměti" usmála jsem se na ní.
Když Olivie musela domů, tak jsem se podivila, proč mi náhrdelník ukázal právě Benovu (Dexterovu) tvář.
Něco v hlavě mi vyvolalo depresi, tak jsem si šla napustit horkou vodu ve vaně a vzpomínala jsem se na to, jak se v řece vykoupala moje smečka.
Jak se v ní mohla vykoupat, anniž by je neodnesl proud tekoucí vody?
Hraje v tom nějak talisman růží svou magií i na ně?
Nepřemýšlela jsem nikdy nad tím, proč nám oblečení zůstane, když se proměníme zpátky, ale to oni nedokázali, se proměňovat.
Po koupeli jsem se šla usušit a natáhla jsem na sebe noční košili.
Natáhla jsem se na postel a usnula jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. ledna 2017 v 9:17 | Reagovat

Skvělé! Jsem zvědavá na další díl! :-)

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 9. ledna 2017 v 13:08 | Reagovat

[1]: děkuji.... :-)

3 Baryn Baryn | Web | 9. ledna 2017 v 13:51 | Reagovat

Není to špatné, má to nějakou myšlenku, což je fajn, není to kecání o ničem. Jen moc tedy nechápu postavení tvé hlavní postavy ve smečce? Ona je hlavou nějaké smečky? Že kontroluje, jak se někod vykoupal a jak lovili...
Jinak, jak už někdo v komentářích psal, nepiš každou větu na novou řádku. Odděluj tak jen přímou řeč. A bylo vy fajn používat přivklastňovací zájmeno "svůj, své svá" místo "můj, mé, má". Když píšeš "Já se podívám na svůj náhrdelník", tak je tam svůj,a le když se na něj dívá někdo jiný, tak je tam můj: "On se podíval na můj náhrdelník". ;)

4 Axina Axina | Web | 9. ledna 2017 v 14:13 | Reagovat

Každá věta na nový řádek vůbec nevadí. Já osobně tak píšu maily už celá léta. Není to úplně obvyklé, ale je to velmi přehledné. Klade se tak důraz na každou větu. Odstavce svádějí k tzv. rychločtení.

5 Léňa Léňa | 9. ledna 2017 v 16:33 | Reagovat

dobré počteníčko :-)

6 Ginger White Ginger White | Web | 9. ledna 2017 v 17:05 | Reagovat

Má to hezký námět a kouzelné téma. Není to ani špatně napsané a celkem dobře se to čte. :-)

7 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 17:52 | Reagovat

Krajinko, čte se to vážně hezky...přeju mraky spokojených a nedočkavých čtenářů... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama