Leden 2017

Žijeme v iluzích

30. ledna 2017 v 12:52 | Fredy |  Blogová témata
Takže, proč si vlastně tohle říkáme?
Život je krásnej, je takovej, jakej ho chceme mít.
Někdy se něco nepodaří, tak to můžeme zkusit znova a na po druhý se nám to povede.
Když si říkáš, že žiješ v iluzích, tak je to tak.
Vše se odehrává v naší mysli.
Takže co máme pro to udělat, aby jsme byli šťastní?
Na to přece manuál neexistuje, ale já vám dám pár rad:

1. Jít a koupit si nějakou maličkost... to potěší i každého blízkého

2. Jíst zdravě....těžko se odlučujeme od vařené stravy, ale jestli chcceme být krásní a hubení, tak jen do toho

3. Mít se rád....pokud se nemáte rádi, nemůžete mít rádi i ostatní

4. Chodit ven...pohyb je velice důležitý, svaly potřebují trochu protáhnout ..dopručuji, pořídit si pejska, ten člověka na vzduch vytáhne Mrkající

5. Více se zajímat o světě, jak to tu chodí, chodit mezi lidi...

***
Tak toto je mých pár rad, aby byl život trochu snesitelnější. Přeji vám mnoho úspěchů a štěstíčka a zdravíčka, s pozdravem, vaše

Život mezi vlky - 10. kapitola - Svatba

29. ledna 2017 v 22:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄

Dobrá víla mě odměnila křídlama.
Létající vlk! To tu ještě nikdo nezažil.
A navíc prakticky neviditelný.
Byla jsem blahem bez sebe, když jsem se snesla do vzduchu.
Viděla jsem úplně všechno.
Mojí školu, naši hospodu a z Los Angeles jsem uviděla autobusy.
"Já ti tak závidím" poznamenala Nela.
"Je to úžasný, škoda, že to neudělala i vám. Bez vás všech bych toho upíra nezkolila. Pardon teda, Olivie by ho nezničila" pousmála jsem se na ní.
"Já jsem ráda, že jsem už navěky věků člověkem" přiznala Nela.
"A já taky" přidal se Jack, kterému jsem dala pusu.
"Sakramento, no nic musím do školy" popadla jsem doma tašku a zamířila do posledního školního dne.
Budeme mít prázdniny a já se můžu podívat třeba i na Havajské ostrovy!
Mamince něco řeknu, třeba, že pojedeme tábořit s partou ze školy, a pojedu tam, to jsem si slíbila.
Dostala jsem ve škole vysvědčení s vyznamenáním.
Samý jedničky.
Tu fráninu jsem zvládla jakž takž.
A od té doby vládl v Marxu, zapadákově poblíž Los Angeles mír.
Frank se oženil se svojí dívkou, jejíž jméno jsem zapomněla.
Fred pracoval v autodílně, o žádný vztah nestál.
Já jsem po škole zamířila do lesa, trochu si protáhnout vlčí kůži.
Milovala jsem to běhání a vyla jsem na měsíc.
Být sám je někdy fajn, ale na druhou stranu to byl takový nezvyk, bez mé smečky.
Už to navíc nebyla smečka, ale moje parta.
Pořád mě však respektovali, tomu se nedalo zabránit.
Nela si brzy otevřela svojí cukrárnu, která nesla název Vlčí doupě.
Chodilo jí tam spousty zákazníků, neměla se nejhůř.
A co já a Jack?
Milovali jsme se nejméně třikrát denně, což bylo fantastický, aniž by nám máma cokoliv zatrhávala.
"Ale používejte ochranu" varovala mě, když jsem jí vylíčila, jak to mezi náma je.
"Mami, neznáš Jacka, on je na pozoru" pousmála jsem se a začala chystat večeři.
Po ní jsem se zamkla u sebe v pokoji a blaze jsem myslela na svá nová křídla.
Znělo to šíleně.
Jako by stálo v novinách....
Nějaká neviditelná síla se ocitla na Havajských ostrovech.
Ha. Ha.
Když druhý den ráno jsem u vloček s mlékem se pustil do hovoru s mojí maminou o táboření, nadšeně souhlasila.
A tak jsem jí sdělila, že stan má vymyšlená Condora.
"Dávej na sebe pozor, zlatíčko" políbila mě a já se vydala směrem k lesu, počkala jsem samozřejmě, až maminka za sebou zavře dveře, protože nemohla jsem jí oznámit, že letím mimo náš zapadákov.
***
Když jsem byla na Havajských ostrovech, tak jsem se ze všeho nejdříve vykoupala v moři.
Nějaký peníze mi zůstali, rozbila jsem prasátko, takže, jsem si mohla užívat v hotelu.
Týdny utíkaly jako voda a já se už cítila otrávená, bez Nely a Jacka, Franka a Fredyho.
Maminka s tatínkem o mě už museli mít starost, tak jsem se převtělila, vyletěla jsem do vzduchu a těšila se domů, na naší překrásnou zahrádku, vůni Marxovského lesa a tak.
Zlo bylo pryč, jako by odešlo z povrchu zemského.
Já jsem měla svatbu s Jackem, která se konala o našem návratu.
V maminčiných šatech pro nevěstu, jsem se cítila jako princezna.
"Něco modrého" řekla maminka a obvázala mi stužku kolem nohy.
U oltáře nás oddával místní farář, pan Gregory Hamilton.
"Berete si dobrovolně Jacka Maxmiliána Bernsna?" Ptal se mě.
"Ano, beru" odpověděla jsem, když před tíms se ptal na to samé i Jacka.
Charlie se nemění, v chování.
Políbila jsem Jacka a publikum zatleskalo.
Po té nás odvedli do hospody, kde jsme se všichni spokojeně najedli, Jack mě krmil, jak je to zvykem.
Všechno dobře dopadlo, až na chudáka Olivii, která musela chodit k té bláznivé kartáře pro odvar, který jí nepromění v monstrum.

--- Konec ---

Kresba mé nejlepší kamarádky

29. ledna 2017 v 11:10 | Fredy |  Miluju focení
Tak toto je dílo mé nejlepší kamarádky, moc se mi líbí. Ta kamarádka má talent. Ten největší obrázek mi připomíná sněhovou vločku.

Krev omlazuje ??! Povídka.

28. ledna 2017 v 22:27 | Fredy |  Výlety z reality
Dívka zatáhne jinou slečnu do kouta.
"Jsi hezká, tvá krev mi poslouží" odpoví a dá jí popravit.
V její krvi se vykoupala, protože krev jí pleť omlazovala.
Když ucítila touhu po věčném mládí, nějaká čarodějnice jí napovídala, že když použije krev nevinných dívek, tak omládne.
,,Tebe potřebuji" praví druhý den na její mladou služebnici a zabije jí kudlou.
Vykoupe se v krvi z jedné mladých žen, jako běžný den.
"Jste tak kráná a mladá, jak to děláte?" ptá se její známý, důvěryhodný milenec.
"Prostě mám ty nejlepší recepty na celém světě" odpoví dívka, která je samo sebou královna.
Když se potlukuje dívka, kterou spatřila královna, po chodbách, znovu jí zabije a odtáhne do koupelny.
"Zmizelé dívky, které se pohřešovaly, se nenašly" odpovídá ranní zpravodaj.
A po té její služka Bernadette vykřikla, protože jí královna napadla nožem.
Bránila se, křičela a celé kolo, kopala jí všude kam se dalo, až jí nakonec sama vrazila nožem do srdce.
A tak bylo veškeré mládí královny pryč, zbyla z ní jen stará bába.
Tělo královny se zmumifikovalo a pohřbilo v piramidě.
Od té doby si všechny krásné ženy žily jako v bavlnce a nebáli se jí.

Život mezi vlky - 9.kapitola - Hon na upíra

28. ledna 2017 v 16:44 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Zůstala jsem po škole, poněvadž mě paní profesorka Grogová přistihla, jak píšu do telefonu.
"Mobil ti nezabavím, ale jestli se to stane ještě jednou, nebudu mít na vybranou" říkala mi učitelka zeměpisu.
Ach jo, obvolala jsem svoje vlky, aby jsme mohli vyrazit totiž jít zabít toho upíra.
S takovou to těžko stihnu.
"Paní učitelko, mohl by se ten můj trest odložit? Za chvíli bude tma a já něco potřebuji nutně zařídit pro svoji rodinu" zalhala jsem.
"Ne, dokud nenapíšeš třiatřicetkrát, že nesmíš používat mobil v mých hodinách" rozhodla.
Tak jsem to psala takhle: Nesmím mobil používat při hodinách, protože jsem měla co dělat, abych to stihla.
Když už jsem to po půl hodině nasmolila, mohla jsem odejít za svými vlky, kde jsme měli sraz před Marxovským lesem.
"Tak, honba na upíra začíná" vykřikla Olivie, která už se ze chřipky skutečně zotavila a pohladila si svoji kůl.
"Charlie" ozval se odněkud jemný hlásek, který, jak se ukázalo, patřil víle.
"Ahoj" pozdravila jsem jí.
"Porušila jsi jedním z nejdůležitějších pravidel na světě" oznámila mi.
"Ale Dextera jsi zabila, mně však zabít nemůžeš" odpověděla jsem.
"O tom si ještě promluvíme. Proč jsi té holce řekla, že jsi vlkodlak?" nechápala.
"Kvůli tomu upírovi, co řádí v tomhle lese, nemáme nikoho na probodnutí kůlem" vyhrkla jsem.
"Když se vám to povede, tak tě odměním, ale jestli ne, trest tě nemine" navrhla.
"Tak domluveno" stiskla jsem si s ní rukou, která byla heboučká, jako dětská prdélka.
"Nemáme čas" podotkla Nela.
"Abrakadabra...vlci" neváhala jsem a najednou se místo mých přátel objevili vlci.
Jack netrpělivě čekal, kdy se já proměním.
Ve vlčí kůži jsem cítila zápach, který jsem ještě neucítila.
Zamířili jsme do lesa a čmuchali po upírovi.
Když už se konečně objevila stopa, páchnoucí po česneku, Olivie se zamračila.
Zapomněla jsem na ní, takže jsem se nemohla převtělit, protože jsem měla nejvýraznější čich ze smečky.
Uviděli jsme stín, který před tím nikdo z nás nepostřehl.
Byla tam chaloupka a v ní ta ježibaba.
Na tu budeme mít čas později, zaváhala jsem.
Už jsme byli blízko našeho upíra, když v tom se ozval děsivý výkřik.
"Pusť mě, já nechci umřít" promluvil hlas.
Fred mi byl v patách, stejně, jako ten upír.
Začala jsem si dělat starosti, jak toho upíra dopadneme.
****
Když po několika minutách, připadalo mi to jako celá věčnost, jsme spatřili upíra.
Udělali jsme kolem něj nenápadně kruh, byl obklíčen.
"Tak tady jsi, ty zrůdo bezcitná" pravila Olivie.
"Ty jsi moje podřízená" odpověděl upír, měl jemně sametový hlas, čekala jsem spíš upíra drsňáka.
V ruce držel mrtvou dívku. vysátou do poslední kapky krve.
"Už ne...Nelo, Charlie, Franku, Frede!" Zakřičela a už jsme kousli upíra do všech čtyř končetin.
Olivie ho probodla kůlem a tak bylo po něm.
Převtělila jsem se, měla jsem u sebe zapalovač, abych po něm zahladila stopy.
Upír shořel a bylo po vraždění nevinných lidí.
"Abrakadabra...lidé" zamumlala jsem, nic se však nestalo.
Vlci zůstali vlkama, nic jsem s tím nezmohla, proto jsem zamířila jsem rovnou ke chaloupce, kde nyní bydlela ježibaba.
"Vstupte" ozval se chraptící hlas, který nepatřil nikomu jinému, než ježibabě.
"Zabili jste toho upíra. Já vím, co chceš, ale nejde to, je zpátky proměnit, ledaže" nedořekla ježibaba a napila se čaje.
"Ledaže co?" Nechápala jsem.
"Ledaže by jsi mi darovala ten náhrdelník, veškerá jeho moc náleží právoplatně mně. Tvoje prababička mi ho tenkrát ukradla, když tady byla" poznamenala ježibaba.
"Moje prababička není žádná zlodějka, ale jak chcete, je váš" sundala jsem ho z krku, dala jsem jí ho do ruky a ježibaba začala formulovat slova neznámým jazykem.
Místo vlků se zde objevil Fred, Nela, Frank a Jack.
Měli takovou radost, že mě objali dohromady, připadala jsem si jako objímací panna.
"Už nebudete nadále vlky, kromě tebe, Charléne" odpověděla.
"Cože? Já neztratila svého vlka?" Podivila jsem se.
"Kousnutím se můžeš osvobodit, ale to pak zemřeš, proto radši buď opatrná" varovala mne.
"To je super být zase člověkem, už napořád" zajásala Nela.
"A co budeš dělat ve vlčí kůži, když nemáš svou smečku?" podivila se pak.
"Budu si užívat života šikovné studentky na střední a zároveň budu pobíhat po lese, jako vlk" zaradovala jsem se.

Čas nejde vzít zpátky

27. ledna 2017 v 18:48 | Fredy |  Skříňka myšlenek
Nejvíce bych si přála vzít čas zpět.
V té době, kdy bylo všechno normální.
A co to vůbec je to normální?
Rodina, když jsme ještě byli všici pohromadě, můj zesnulý pejsek, má zesnulá babička.
Už je to pět nebo šest let, co s náma moje milovaná babička nežije.
Vychovávala mě a byla moc hodná, jen já jí občas zlobila.
Můj bráška, když byl ještě normální, byl celkem príma.
Hodně jsme se spolu nasmáli, dělali jsme spolu krávoviny, jak to v dětských letech bývá.
Akorát mě štvalo, že jsem musela do krizového centra pro děti a mládež, když se to všechno onoho dne posralo.
Nakonec jsem se rozhodla žít s maminkou, která je teď na tom zdravotně špatně.
Já bych bratrovi ráda pomohla, nějak ho psychicky podpořit, ale zatím nejsem psychicky připravená.
Musím zatnout zuby a dát ho do normálního stavu (v budoucnu).
Snad mi poslala mého přítele babička, to jak je na mě hodný, můžu u něj bydlet, dostanu najíst a nemám se špatně.
Akorát před rokem mi mojí postavu zhoršila schyzofrenie.
To je to, když máte hlasy, halucinace v mozku a v tu chvíli se máte chuť zabít nebo zavraždit někoho.
Ztloustla jsem v nemocnici 30 kg a nyní se to snažím marně dávat dolů.
Takže moje novoroční předsevzetí zní:

1) Zhubnout (aspoň 20 kg)
2) Přestat kouřit
3) Víc se starat o svý zuby
4) Polepšit bráchu...až se vyhrabu z té nemoci, kterou mám...
5) Zbavit se prášků
6) Víc se o sebe starat
7) Chodit víc na procházky

Ztrápená mysl

26. ledna 2017 v 20:10 | Fredy |  Výlety z reality
Sklíčeně do zdi hledím,
co se bude dít to nevím.
Spatřím zázračnou vílu,
nesmím ztratit svojí sílu.
Naděje mě do budoucna opustila,
energii ze mě vyčerpala.
Sním o jiném životě lepším,
ne že se opět v depresi složím.
Na krátkou dobu,
energii tiše zobu.
Ztrápená mysl,
my nedává smysl.
Natáhnu si na sebe deku,
v mozku spatřím krásnou řeku.
Kolem ní proletěla ta hezká víla,
vrátila se mi znovu síla.

Jeden chybný rok

26. ledna 2017 v 12:46 | Fredy |  Blogová témata
Můj bratr skončil na ulici, udělal jeden chybný krok.
Byl hodně agresivní a chlastal. Nyní je v psychiatrické léčebně.
Já bych ho tam poslala do protialkoholního oddělení.
Protože to, co dělal, bylo neskutečné.
Rozprodal mamčin majetek, aby mohl chlastat.
Takže byla v háji televize, skříně a mně zmizly mé oblíbené knížky.
Ztratila se mi sága Stmívání, což je velká škoda, protože mám chuť si jí přečíst znovu.
A taky Harry Potter. Zbyli mi jen dva díly. Vězeň z Azkabanu a tajemná komnata.
Byl také u naší babičky, zavšivený, protože byl v nějaké chatě bez topení.
Tam zřejmě ty breberky pochytal a babička ho musela odvšivovat, což trvalo pěkně dlouhou dobu.
Je mi ho líto, ale pomoc se mu nedá.
Na psychyně si vypůjčil a nyní to nemá z čeho vrátit.
Já jsem mu řekla, že s ním definitivně končím, i když mi ho je líto.
No jo, stejně to nevydrží a bude zase pít. Nesnáším alkoholiky.
Po kom to má?
V naší rodině je každý člen normální, kromě mého bráchy.
Takovým lidem, když pomůžete, jen mu pohoršíte.
Takže lidi, nechlastejte, jinak dopadnete stejně.

Život mezi vlky - 8.kapitola - Bolest

24. ledna 2017 v 22:17 | Fredy
Bolelo mě břicho, takže jsem dnes nešla do školy.
"Jak to, že jsi nepřišla do školy?" Zajímala se Olívie po telefonu.
"Bolí mě břicho. Ale ne od menstruace" odpověděla jsem.
"Aha, tak to bude nějaká viróza, vlčice" napadlo jí.
"Neříkej mi vlčice" zavrčela jsem jí do telefonu.
"Tak, jak ti mám říkat? Alfo?" Provokovala mě.
"Dneska na žertování nemám náladu. Pozítří plánujeme atentát na upíra a já do té doby musím být zdravá" podotkla jsem.
"Jinak co bylo zajímavého ve škole?" Zajímala jsem se.
"Ale nic, bez tebe je tu nuda, královno zábavy" přiznala.
"Ha! To mě těší" usrkla jsem si čaje proti bolení bříška.
"Co to je za zvuk?" Podivila se Olivie.
"Piju černý čaj" odpověděla jsem.
"Brr" znechucená Olivie se rozkašlala.
"Co ti je?" Podivila jsem se.
"Mám tak trochu chřipku" přiznala.
"No to je výborný, a kdo upíra probodne kůlem?" Povzdychla jsem si nešťastně.
"Neboj, piju ten odvar proti vampýrismu, to prý pomáhá i na chřipku" přiznala.
"Víš co mi ten náhrdelníkk ukázal?" Zeptala jsem se.
"Budu hádat. Upíra?" Hádala Olivie.
"Ne, tu ježibabu. Je pěkně šeredná, to ti teda povím" zachechtala jsem se.
"Vrátila se do Marxovského lesa?" zajímala se.
"Nejspíš jo. Ale vlka se vzdát nechci, ale chci, aby se moje smečka už víckrát neproměnila" poznamenala jsem.
"Ty jsi tak sobecká" dodala ironicky Olivie.
"Ne, je to pro jejich dobro. Už si zvykají na to, jak být lidmi, Frank si dokonce našel i přítelkyni" vysvětlovala jsem.

Odpoledne bylo deštivé, takže jsem se rozhodla zůstat doma. Navíc ještě to břicho!
Kdybych šla do školy, určitě by mě poslali rovnou domů se léčit.
Já nesmím být nemocná. Mám silný čich, když jsem vlkem, silnější než má smečka.
Četla jsem si detektivku, když v tom přijela moje maminka.
"Ahoj zlato, jak to, že nejsi ve škole?" Zajímala se.
Další člověk, co mi položil tuhle otázku.
"Bolí mě břicho, mami" odpověděla jsem.
"Proboha, snad nejsi těhotná" vykřikla zděšeně maminka.
"A s kým asi?" Promluvila jsem ironickým tónem.
"Ty moje krásko" pohladila mě maminka po tváři.
"Na takové žertování nemám náladu" zamračila jsem se.
"Uvařím ti bylinkový čaj" poznamenala energicky.
"Už jsem měla černý čaj" podotkla jsem.
"Ten hnus, co už je sto let prošlý? Na ten příliš nespoléhej" a zamířila do kuchyně, kde to chvíli bouchalo.
"Tak tady ho máš" nalila mi z konvice čaj plný nejrůznějších bylinek.
"Děkuji" poděkovala jsem a s odporem jsem začala usrkávat čaje, i když...hmmm...nebyl tak špatný.
Bolest polevila po půl hodině, tak jsem si šla dát horkou sprchu.
Napadlo mě, copak dělá asi moje smečka?
Právě jsem se omyla melounový sprchovým gelem, když v tom někdo zazvonil na náš dům.
Rychle jsem ze sebe spláchla mýdlovou tekutinu, otřela jsem se ručníkem, převlékla se do čistých šatů a vyběhla jsem směrem do kuchyně.
Seděla tam Nela, má beta,však víte, jak je alfa, tak i gamma a omega.
"Tak zítra nás to čeká" promnula si Nela ruce.
"Nelo, jak jsi se jmenovala předtím, než jsem tě pojmenovala?" zajímala jsem se.
"Alexandra, ale neříkej mi tak" nasadila znechucený výraz.
"Prý ti bylo blbě. Znám na to super recept" usmála se na mě.
"Jo, to moje maminka taky, už se cítím mnohem lépe" oplatila jsem jí úsměvem.
"Co tvoje kamarádka vampýřice?" Zajímala se Nela.
"Má chřipku, ale extra silný odvar z bylinek jí stoprocentně vyléčí" dodala jsem z úsměvem.
Tak jsme se rozpovídali, když v tom hodiny odbily půl dvanácté odpoledne.
"Musím jít do práce. Dělám cukrářku. Jako malá jsem s babičkou hodně pekla sladkosti, než mě proměnila ta ježibaba" zamračila se.
"Brzy budeš člověkem napořád a ostatní taky" slíbila jsem a byla jsem nadšená, že se Nela netvářila naštvaně.
"Alespoň už mě nebudou kousat blechy" pousmála se, rozloučila se a šla.

Život mezi vlky - 7.kapitola - Přiznání

21. ledna 2017 v 12:48 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Frank, který se proměnil ve svých šestnácti letech, se v práci vyznamenal.
Našel si také přítelkyni, jmenovala se Cole a byla to půvabná blondýnka s hnědýma očima.
Během hodiny frániny jsem od něj dostala sms ve tvaru už se budeme brát.
Samozřejmě se smajlíkem, dělal si z toho legraci.
A poslal mi mmsku, kde jsou spolu, jak se líbají.
"Roxová? Mobily jsou během vyučování zakázány" okřikla mě paní učitelka Grogová.
"Pardon, omlouvám se" vypla jsem mobil a schovala ho do tašky.

Po škole jsem jela k sobě domů, kde jsem se pustila do úklidu svého pokoje, když v tom někdo zazvonil.
Otevřela jsem dveře a byl tam on, můj vyvolený, Jack.
V ruce držel kůl, měl neuvěřitelně sexy účes, byl asi u kadeřníka.
Měla jsem sto chutí dát mu pusu.
"Jsme tři, ty se můžeš proměňovat, jak se ti zlíbí" podotknul, pohladil mě po tváři.
"My tu odpornou zrůdu dostanem" povzbudila jsem ho.
"Nevíme, jakou má sílu" uvažoval Jack.
"To mám někoho proměnit? Sám moc dobře víš, že bych umřela!" zakřičela jsem na něj.
"Tak jsem to nemyslel. Můj plán zní tak, že se proměníš před tou tvojí upířicí a pak už to nechám na tobě" navrhl Jack.

Olivie
***
Někdo zaklepal na dveře. Bolela mně hlava a nedokázala jsem se vzpamatovat.
"Je otevřeno" zařvala jsem chraptivým hlasem, byla to Charlie.
"Ahoj, musím ti něco důležitého ukázat" řekla.
"A co? Mně je blbě, nemám na legrácky náladu, Charlie" odpověděla jsem.
A v tu chvíli se Charlie vyhoupla do vzduchu a objevilo se odkudsi zlatavé světlo.
Místo ní se objevil velký, bílí vlk.
Měla jsem sto chutí zakřičet, ale vlk už tam nebyl.
"To ty jsi pózovala v tom lese!" Vykřikla jsem zděšeně.
"Ano, ale ty jsi říkala, že se tam nikdy neobjevíš" připomněla mi.
"Co jsi zač? Vlkodlak?" Vylekala jsem se.
"Něco takového, ale hlavně to nesmíš nikomu říkat, slib mi to" udělala na mě psí oči, protože věděla, že to na mě funguje.
"Dobře. A co ti ostatní vlci?" Vyptávala jsem se.
"Jsou zpátky ve svých lidských tělech" odověděla tiše.
"Jak je to možné? Copak se svět zbláznil? Upíři, vlkodlaci a co ještě? Mumie?" Nadávala jsem.
"Víly, ježibabi, jo a prý možná i kentauři" dodala pobaveně.
Marxovský les je plný tajemství. Až nyní mi došlo, proč tam nikdo nechodí, protože do dneška jsem to netušila ani já.
"A proč mi to říkáš?" nechápala jsem.
"Protože potřebujeme někoho, kdo by toho upíra probodl kůlem, až mu budeme držet tlamou ruce a nohy" vysvětlovala.

Charlie
***
Podle mě to snesla celkem dobře. Jen měla trochu zmatené myšlenky. Pořád si něco mumlala pro sebe a v tom mi zavolal Jack.
"Máš to? Co na to říkala Olivie, že jsi porušila nejtajnější ze všech zákonů?" Byl velmi zvědavý.
"Ale jo, přijala to dobře" odpověděla jsem, to že, byla v šoku a natáhla se pro sklenici whisky jsem mu zatajila.
"A ještě do druhé nožičky" řekla Olivie a napila se pořádně whisky.
"Je trochu opilá" přiznala jsem nakonec po pravdě.
"Zavolá, nebo příjde" začala zpívat melodicky.
"Musím končit, takže ahoj" zavolala jsem.
V tom se zničehonic rozsvítil náhrdelník po mé prababičce.

Fanatismus

19. ledna 2017 v 20:39 | Fredy |  Blogová témata
Fanatismus (z lat. fanaticus, posedlý, od fanum, posvátné místo) je slepá vášnivá zaujatost, nekompromisní a krajně jednostranný postoj nebo jednání člověka, který nějaké téma, myšlenku nebo věc pokládá za tak cennou - případně tak ohroženou - že námitky či odpor proti ní vyvolávají jeho zuřivost.
Výsledek obrázku pro fanatismus cz
Nepodporuji ho.
I když každý máme svůj názor.
Zlost, vztek, nenávist.
Největší sklon u těchto lidech.
Ano, okopírovala jsem to z tetičky Wiky.
Původně jsem psát téma týdne psát nechtěla, ale nakonec jsem se přidala.

Je to pohoda

17. ledna 2017 v 20:23 | Fredy |  Výlety z reality
Psát si blog, je to pohoda
Chodit ven, je to pohoda
Chodit na wc, je to pohoda
Nechlastat, to je pohoda
Jíst zdravě, je to pohoda
Spát dlouho, je to pohoda

Je tolik pohodových věcí, že by jsme to mohli psát do nekonečna.
Je mi už mnohem lépe, díky mé lásce, je to prostě pohoda.

Obracím se v hrobě, věnováno tobě

16. ledna 2017 v 20:04 | Fredy |  Výlety z reality


Proč se všechno kolem mě mění,
proč se mi svět hroutí.
Proč na mne dopadá smutek,
kéž by ihned utek.
Proč se má duše jako papír kroutí,
nestíhám to všechno dění.
Nikdo kolem mě už není,
světlo v temnotu se mění.
Na sebevraždu nedokážu přestat myslet,
obracím se v hrobě,
dokud na téhle zemi nepřestanu bydlet,
má zlomená duše patří tobě.
Výsledek obrázku pro blood heart

A já věřím, že to překonám, protože život a smrt je jedno a druhé velké pokračování....

Život mezi vlky - 6.kapitola - Telefonát

16. ledna 2017 v 18:27 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄



Moji vlci se ozvali okamžitě, jakmile si našli ubytování a práci.
"S tím upírem stejně budeme muset zatočit my" odkašlala si Nela.
"S tím souhlasím, ale jak ho máme najít?" Nevěděla jsem si rady.
"Po čuchu, proměníš nás díky té parádě, co máš na krku, zpátky ve vlky" navrhla.
Bob, teda Frank (pořád si na to ještě nemohu zvyknout) se ozval týden po té, co se proměnil.
"Promiň, měl jsem v práci na pilno. Dělám automechanika a zrovna jsme měli spousty zakázek" omlouval se mi.
Táta přijel právě z práce, tak jsem se Frankovi musela omluvit z rodinných důvodů.
"Našli jste něco?" Zajímala jsem se.
"Stopy lidských nohou" odpověděl tatínek a cosi si mumlal pod vousy.
To jsme museli být my, já a moje smečka.
"A kam vedly ty stopy?" Zajímala jsem se, abych si tu komplikovanou situaci ještě ověřila.
"Na konci silnice, psi nic po té nerozeznali. Co já bych dal za to, abych uměl mluvit se zvířaty" povzdychl si otec.
"Nezkoušel si jíst hada? Když sníš hada, prý porozumíš všem zvířatům v tomhle okolí" zažertovala jsem.
"Nebuď drzá" napomenul mě.

Takže to byly naše stopy. Ještěže neuměl psí řečí, ti by nám toho napovídali, o tom, jak jsem porušila otcův zákaz jít ven.
"Crrr....crrrr....." Ozval se můj telefon.
"Ty to nezvedneš?" Podivil se táta.
"Nic důležitého, nedáš si večeři?" Nabídla jsem mu sendvinč plněný tuňákem.
"Crrrr....crrrr....na...na...ná" spustila se písnička a tak jsem to musela zvednout.
"Ahoj vlčice" pozdravil mě Jack.
"Jacku, poslyš, teď se to příliš nehodí" zaprotestovala jsem.
"Uvažovala jsi o tom, co říkala Nela?" Navrhl.
"Jacku, teď ne" vybafla jsem a z mého krku se vydralo autoritativní zavrčení.
Jack poslechl a vypnul mobil.
"Kdo to byl ten Jack? Ty máš kluka? Kolik je mu let?" Vyzvídal můj otec.
"Je to Jack Sparkys, chodí se mnou na biologii a fráninu" zalhala jsem.
"A není to můj kluk" dodala jsem ještě k tomu.
"Promiň, byl jsem jen zvědavý" omluvil se táta.
Po večeři jsem umyla, utřela a uklidila nádobí a šla nahoru k sobě do pokoje, kde jsem mohla klidně zavolat Jackovi.

"Jacku, právě jsem si kvůli tobě prošla policejním výslechem. Můj táta je šerif, víš? Tak jsem mu řekla, že spolu chodíme jen na hodiny biologie a francoužštiny" vysvětlovala jsem mu.
"Aha, tak to se moc omlouvám, ty moje alfa samice" zachechtal se.
"Lhát kvůli někomu tak ironickému není nic příjemného" zavrčela jsem.
"Ale proměnit nás a jít po stopách toho upíra je, že?" Nedal se odbýt Jack.
"Jacku, po pravdě, nevím jestli ten náhrdelník funguje na opakovanou přeměnu vlků z lidí" povzdychla jsem si nešťastně.
"Tak to risknem. Dvacetdva let vlčího života mi nevadil, ale nebylo to ono. Jednou jsem byl takhle na procházce, jako malý kluk. Potkal jsem tam ježibabu a ta mě proklela v ohromně ošklivého a zlého vlka.
To samé se stalo i Frankovi a Nele, jo zapomněl jsem na Caroline, tu, která tě pokousala" vyprávěl příběh.
"Mluvíš o té samé ježibabě, kterou v lese potkal Dexter?" Zajímala jsem se.
"Je to vysoce pravděpodobné. Jenomže Dexter se dal na špatnou cestu. Chtěl zabít vílu a ta ho potrestala" odkašlal si.
"Ta vlčice, ta alfa samice, přede mnou, jaká byla?" Zajímala jsem se.
"Pořád nás nutila k tomu, aby jsme udržovali svojí vlčí totožnost v tajnosti, až se proměníme zpátky v lidi. Ona neviděla jen obrázky. Ježibaba jí dala kouzlo myšlenkvé telepatie" odpověděl Jack.
"Zítra si musíme dát sraz všichni, celá skupina a naplánovat plán takzvaný hon na upíra" odpověděla jsem.
"Tak dobře, čau, já je obvolám, ušetřím ti jak kredit, tak čas. Můžeš spát klidně. My toho upíra stejně dostanem. Jsme čtyři a on je jeden, tak zatím ahoj" rozloučil se a telefon utichl.

Poslouchala jsem hudbu na svém Ipodu a četla si svou oblíbenou knížku Marley & Já.
V tom někdo zaklepal.
"Ahoj mami" pozdravila jsem a nechala té aktivity, kterou jsem měla právě rozjetou.
"Ahoj zlatíčko. Děkuji za ten tuňákový sendvič, byl vynikající" odpověděla maminka.
"Ale nemáš zač. Co jdeš dělat?" Vyptávala jsem se.
"Píšu právě knihu" tím mě překvapila, jak mile to oznámila.
"Ty píšeš knihy? Odkdy?" Vyhrkla jsem.
"Od minulého týdne, je to ale pěkná fuška, to ti teda musím povědět" povzdychla si.
"A o čem pak je?" Zajímala jsem se.
"O dvouch milencích, co se do sebe zamilovali během druhé světové války" vyprávěla mi.
"Páni, tu si musím přečíst, až bude hotová" radovala jsem se.
"Však já ti to dám ihned, jak to výjde, už jsem u jedenácté kapitoli, kdy Sebastian..." Gestem jsem jí zarazila.
"Více mi prozrazovat nemusíš, přečtu si to sama, paní spisovatelko, jako první, ještě před vydáním" udělala jsem na ní psí oči.

"To asi nepůjde. Mám najmutou ženskou, co kontroluje každou chybu, potom to musí schválit nakladatelství" odmítla.
"Tak dobře. Mami, já už jsem hodně utahaná" odpověděla jsem.
"Chápu, dobrou noc" popřála mi.
"Tobě také" odpověděla jsem, založila knihu, vypnula Ipad a zhasla jsem lampičku.

Soya Lecithin

16. ledna 2017 v 12:17 | Fredy |  Co já doporučuji
  • Lecitin tvoří membrány buněk, je tedy nepostradatelnou součástí všech buněk lidského těla.
  • Příznivě ovlivňuje hladinu cholesterolu
  • Pomáhá udržovat zdravé srdce a cévy
  • Podporuje činnost mozku a celé nervové soustavy

Já už tento výrobek užívám třetí den. Balíček obsahuje 100 tabletek a měli by jste si dát jeden denně během jídla nebo po jídle. Nepřekračujte denní dávkování. Cena jednoho balíčku je 200-300 korun českých. Zabere až tak za měsíc, já se po něm cítím lépe už i nyní.

A co vy? Máte nějaké zkušenosti třeba i s podobnými výrobky? Jestli ano, pište do komentářů. Děkuji :-)

Dívka, co si podpálila dům

15. ledna 2017 v 14:45 | Fredy |  Výlety z reality
Dívka v koutě tiše pláče,
imaginární kamarád kolem ní tiše skáče.
Však je ovládán svět Satanem,
musíme si projít peklem.

Dívka si utřela slzy,
že jí to peklo na zemi mrzí.
Venku je hrozná zima,
ta holka je úplně divná.

Šeptají si lidi na ulici,
že hasiči vytáhli velkou hadici.
Však ta dívka toho měla dost,
podpálila barák
a po ní nezbyla ani kost.

Silná vůle

12. ledna 2017 v 15:37 | Fredy |  Blogová témata
Já už to bez těch cigaret nevydržím, ale chtěla bych se odnaučit kouřit.
Možná časem, postupně na to příjdu.
Potřebuji mít pevnou, nebo jak chcete, silnou vůli.
Kvůli svému zdraví si přece nepohnojím život kouřením.
Sice už kouřím méně, 6 cigaret, ale mohla bych postupně snižovat dávky.
Buď chceš nebo nechceš!
Absťák je to to nejhorší, co vás může potkat.
Sama jsem si tím prošla, ale nevydržela jsem to, sfoukla jsem jedno cigáro.
Něco na tom přece je...od kouření mě odrazují ty obrázky, které nyní přidělili na jednotlivé krabičky.
Takže lidi, pokud nebudete blbnout tak jako já, tak prosím, nezačínejte s kouřením.

Život mezi vlky - 5.kapitola - Převtělení a lektvar

11. ledna 2017 v 18:53 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Příští den v novinách se psalo tohle:

Nebezpečí číhá v Marxově lese
Olivie Hunterová, dvacetiletá školačka, byla napadena pravděpodobně vlky.
,,Ovšem to nebyli vlci, bylo to něco, jako upír" odporoval můj tatínek v novinách.
Situace se vyšetřuje, do lesa pojede šerif se svou skupinou, najít toho psychopata, který napadl Olivii.

***
Od školení uplynuly dva dny, Jacka jsem před dvěmi dny poslala zpátky do lesa.
Alespoň táta zavrhl, že to byli vlci.
Musela jsem mu slíbit, že nebudu do toho lesa chodit, protože tam vládlo zlo.
Šerif odjel svým policejním vozem do práce.
Převtělila jsem se ve vlka a šla za svými, když v tom se ozvala odněkud puška.
"Auuuuuuuuuuuuuuuuuu" ozvalo se nečekané vytí.
Bála jsem se jít mezi svými, co když se něco jim stalo?
Ovládla jsem svou paniku a v mysli spatřila obrázek svého vlka.
Jack, Nela, Bob a Fred, byli naštěstí daleko od pušky mého otce.
Jack mi olízl tlamu, něco jako polibek, ale ve zvířecím stylu.
Napadlo mě, jestli se vlci dají nějak proměnit v lidi.
Převtělila jsem se do krásné blondýnky s modrýma očima.
"Abrakadabra...lidé" zamumlala jsem.
Proč mě to nenapadlo dřív? Takhle to alespoň můžu ověřit, zda-li to funguje.
Místo vlků se tu objevili tři krásní muži a jedna přenádherná dívka.
"Děkujeme za vysvobození" poděkovali.
"Jak se doopravdy jmenujete?" Zajímala jsem se.
"Nechali jsme si tvoje jména, ty stará byla, no děs, běs" odpověděla Nela.
"Já jsem Frank" ozval se Bob.
"Franku, těší mě, jsem Charlie Roxová" potřásla jsem si s něma s rukou.
"Ale kam půjdete?" Zvědavě jsem přihouřila jedno oko.
"Teď, když nejsme vlci, si seženeme nějakou práci a našetříme si na bydlení" pokrčila rameny Nela.
"Ale můžete se převtělit zpátky?" Doufala jsem, že ten náhrdelník zafunguje.
"Ano, jestli si to přeješ" zabručela Nela.
"Teď tady není bezpečno, musíte vzít roha, než můj táta zabije toho upíra" zaprotestovala jsem.
"Tak dobře" souhlasila Nela.
Do Marxu to podle lidské chůze trvalo přesně jednu hodinu.
"Kdyby cokoliv, tady máte telefony" řekla jsem jim, když jsme byli u mě doma.
"Děkujeme" vzali si je všichni do ruky a potom se rozprchli, všichni, až na Jacka.
"Jacku?" Usmála jsem se na něj.
"Tak krásná" zamumlal, pohladil mne po tváři a odešel.
Milovala jsem ho. I jako vlka.
Jenomže nyní bylo o vlky skoro postaráno.
Práci si tu najdou snadno a ubytování je moc stát nebude.
Marx je zapadákov, takže se tu snadno uplatní v jakémkoliv oboru.
Čekala jsem na svého otce, kdy příjde domů.
Věděla jsem však, že pokud s upírem nezatočí můj otec, musí být řada na nás.
Upíří podle legend nesnáší kůl, takže ho musíme vyčmuchat a vrazit mu kůl přímo do srdce.
Nebude to tak jednoduché.
Když v tom se ozval telefon.
"Charlie" ozvala se Olivie.
"Olivie! Jak se vede?" Zajásala jsem.
"Ranky na krku už jsou zahojený. Není hrozba, že bych se stala upírkou?" Vyzvídala.
"To nevím, to bys musela navštívit věštce, aby ti vyvěštil budoucnost" navrhla jsem.
"Tak jo, znáš nějakého?" Chtěla vědět.
"Nějaká Alexandra Klinkiová, má pobočku poblíž lékárny" vzpomněla jsem si.
"Dobrá, zajdeme k ní" souhlasila Olivie.
***
U kartářky to vonělo nejrůznějšími bylinkami, všude vládl takový klid, až mi z toho šel mráz po zádech.
"Dáte si skleničku čaje?" Nabídla nám kartářka.
"Moc rádi" odpověděla jsem.
"Přišli jsme se na něco zeptat" vyhrkla ze sebe Olivie, když v tom kartářka zalila horkou vodou heřmánkový čaj.
"Jestli se nezěníš v upírku? Musím nahlédnout do karet" otevřela šuplík, kde se schovávali karty s různými obrázky, jako je například ďábel, pegas, nebo i mořská panna.
"Budeš vést poklidný život. Dokud nenabereš úplňku, pokud si nezamícháš speciální odvar z bylinek, které tady mám a ráda ti je dám. Můžeš přijt kdykoliv. Tady máš, rovnou to vypij, protože dneska je úplněk" podala jí ten lektvar
"Děkuji mockrát, co jsme vám dlužní?" Vytáhla Olivie peněženku z kapsy.
"Vy to máte ve slevě, 25 dolarů" odpověděla.
"Tady ty peníze máte, jakmile se bude blížit další úplněk, stavím se, děkuji mockrát a nashledanou" rozloučila se Olivie s kartářkou a šli jsme domů.
"To mám radost, že když vypiju ten její hnus při úplňku, tak že se neproměním v upíra" jásala radostí Olivie.
"Taky mě to těší" poznamenala jsem a Olivii jsem objala.

Život mezi vlky - 4.kapitola - Pokousaná

9. ledna 2017 v 19:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Ze školy jsem mířila rovnou domů.
Nela mě uvítala přímo před mým domem.
"Zmiz" poradila jsem jí dobře.
Šedočerná vlčice zakňučela, počůrala můj dům a uháněla k lesu.
Co tady pohledávala?
Musela jsem dát svůj batoh domů, zamknout dům a podívat se na své vlky.
Byla jsem převtělená, když v tom jsem očuchala moč Nely.
Běžela jsem směrem k lesu, který mi tak připomínal domov, ve vlčí podobě.
V lese mě zastavila vůně čehosi, co jsem neznala.
Nadechla jsem se.
Ten parfém patřil nejspíš Olivii.
Říkala, že do lesa nikdy nevkročí, ale tím mi lhala.
Nela, Fred, Jack a Bob se ke mně přidali a já jí uviděla.
Vyfotila mě, nebála se vůbec.
Měla bych jí kousnout, ale to by bylo moc riskantní, zemřela bych.
Radostně jsem zavyla a šla přímo k ní.
"No tak, vlčice, klídek, jen potřebuji pár fotek pro prezentaci" uklidňovala mě.
Pochopila jsem a začala pózovat u stromu, vlci se ke mně přiblížili, aby byli také na fotce.
"To je paráda" radovala se Olivie.
Dluží mi vysvětlení, ale ptát jsem se jí nemohla.
Udrž svojí vlčí totožnost v tajnosti, našeptával mi hlásek.
Po pár cvaknutí jsem zmizela, moje smečka se mnou.
Poslala jsem vlkům obrázek mrtvého jelena, který se válel poblíž.
Hladově jsme se na něj vrhli, po jídle jsme se šli vykoupat do řeky.
Srst se mi zatřpytila na sluníčku.
Fred mi olízl tlamu.
Zavyla jsem radostí, znamenalo to jediné, běh.
Kdo bude první u stromu naproti břehu, vyhrává.
Já jsem byla saozřejmě rychlejší, Fred mi poslal obrázek Boba, který si právě olizoval čenich.
Po ježibabě ani stopy, ale zase jsem na oplátku ucítila cizí zápach.
Česnek.
Kdepak by vlci sehnali česnek? To mi nebylo jasné.
Napadlo mě jediné, ježibaba.
Ale v tom jsem spatřila postavu, obalenou v kápy, kterou jsem neznala.
Vypadala jako zombie, že by to byla ta ježibaba?
Nestvůra odhalila svůj plášť a vycenila na nás tesáky.
Upír!
Lekli jsme se a pelášili jako o život.
Nyní jsem pochopila, jaké hrozí smečce nebezpečí.
Potřebovala jsem být s nima.
Nemohla jsem se převtělit v Charlie Roxovou a žít život naivní školačky.
Musela jsem je ochránit.
Doufám, že Olivie je už pryč z lesa.
Ale, zastavilo ne nemilé překvapení.
Mé oči soatřili tělo mrtvého člověka, na hrdle měl dvě díry.
Olivie.
Nemohla jsem opustit svojí smečku, ale zároveň jsem nechtěla nechat umřít Olivii.
Chňapla jsem jí za ruku, Bob a Nela za druhou nohu a Jack za druhou ruku.
Odtáhli jsme jí k silnici a doufali, že někdo přijede.
Samozřejmě kolem jel čirou náhodou šéf místní policie, můj otec, Daniel Rox.
Ihned jsme se schovali do křoví a já jsem slyšela od Olivie, jak cosi brblá...upír.
"Ale zlatíčko, co pak se ti stalo? Musíš ihned do nemocnice" tatínek vzal Olivii do náruče a odtáhl jí do auta.
"Pokousala mě nestvůra" slyšela jsem, jak zamumlala, po té se propadla do bezvědomí.
Nemohla jsem domů, nemohla jsem nechat smečku ve strachu, že by je upír také kousnul.
Převtělila jsem se v člověka.
"Abrakadabra...ochrana" že by to ovládalo jen živli?
V tom jsem uviděla své vlky, jak letí do vzduchu a na sobě měli svatozář.
Ta zmizela a oni se rázem ocitli zpátky na zemi.
Problém vyřešen.
Alespoň doufám.
Copak upíři nesnášejí česnek?
Proč teda zapáchal tak, že nám tato potravina štípala až do nosu?
Charlie Roxová v akci.
Jestli toto nespasí mojí smečku, pak už nevím.
S obavama jsem je opustila a šla žít svůj druhý život.
Doma jsem zavolala rodičům Olivie, jak je na tom.
"Něco jí pokousalo v lese, pár dní nebude moct jít z nemocnice" vzlykala Olinčina maminka.
"Návštěvy jsou povoleny?" Vyzvídala jsem.
"Je v takovém stavu, že doktoři zakázali i nám jí navštívit" rozplakala se ještě více.
Pitomej upír, pitomej nadpřirozenej svět.
Musím něco vymyslet.
Zda-li ochrana na mé vlky zapůsobila, nemám ponětí.
Uvidím zítra.
****
Jack šel ke mně domů, nechala jsem ho u sebe v teple přespat, protože naši byli pryč na celý dva dny.
Měli nějaké školení, a tak jsem si mohla Jacka nechat doma.
Byl samozřejmě ve vlčí podobě.
Lehl si na mou postel a já si lehla na jeho srst.
Už máme označkovaný dům od Neli, tak proč by tu nemohl spát Jack?
Je tu koneckonců tepleji, než u nás v Marxovském lese.
Přemýšlela jsem celé hodiny o Olivii, než jsem zavřela oči.

Život mezi vlky - 3.kapitola - Zpátky k magii

8. ledna 2017 v 20:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Ve škole vládl naprostý klid.
Biologie mi utekla hned.
Následovala hodina angličtiny.
"Slečno Roxová?" Oslovil mne učitel angličtiny, pan Smith.
"Ano?" Pousmála jsem se na něj.
"Ta vaše slohová práce, ohledně těch vlků...je dost..." nedořekl to a polkl v krku knedlík.
"Vzrušující? Napínavá?" Napovídala jsem mu.
"Zneklidňující. Vážně chodíte do lesa je fotit?" Vyptával se.
"Každou volnou chvíli. Ale vám bych to nedoporučovala, snadno se nechají vyplašit" pousmála jsem se.
"Ne, já nechci fotit vlky. Jen si dávejte pozor, aby vás nepokousali jako malého Samuela" varoval mě.
"Dobře si to zapamatuji, děkuji" začala jsem rudnout v obličeji.
Po škole jsem zajela k mému lesu.
Měla jsem dost času na to, abych navštívila Freda, Jacka, Nelu a Boba.
Zavyla jsem, tím jsem je přilákala k sobě.
Byla jsem samozřejmě ve vlčí podobě.
Byli v pořádku, najezení a vykoupali se v řece.
Krev nikde nebyla vidět.
Poslali mi obrázky, kde bylo vidět, jak lovili a jak se koupali.
Pochválila jsem je a rozpustila jsem je, takže si šli po svých.
Olívie na mě čekala před domem.
Co tu chtěla?
"Ne, ne, nic mi neříkej. Zapomněla jsi na svou nejlepší kámošku, jen proto, že jsi zase byla fotit ty hloupý psy?" Vykřikla na mě.
"Nejsou to psi. Promiň, Olivie, já zapomněla, to se občas vstává. Dám postavit vodu na kafe" navrhla jsem, když v tom mi ukázala obrázek kelímku s kávou.
"Tak uvařím si rychlou čínskou polévku, mám děsný hlad...nechceš taky?" Navrhla jsem jí.
"Dobrý nápad, jenomže já jedla koblihu před chvilkou" zavrhla to, přesto mi to zpoždění odpustila a já jsem jí za to byla nesmírně vděčná.
"Pan Smith vedl velké řeči" pustila se do hovoru.
"Jaké?" Podivila jsem se a pomyslila jsem na svou slohovou práci.
"Nelíbí se mu to, že za něma chodíš" vykládala Olivie.
"Jsou dost plaší, neboj" mávla jsem rukou a zalila horkou vodou čínskou polívku plnou nudlí.
"Alespoň, že tak. Od toho útoku se do lesa nikdo odvážit nedokázal vstoupit" napila se Olivie kávy, kelímek po té vyhodila do odpadkového koše.
Kdyby tušila, kdo je vůdcem smečky, tak by si nejspíš šla hodit mašli.
Samozřejmě, že já.
Vzpomněla jsem si na Bena a rázem mě těžce bodlo u srdce.
Zlá víla, copak s ním neměla žádné slitování?
Pohladila jsem svůj náhrdelník, talisman růží, či jak to nazvala a povzdychla jsem.
"A co kdyby jsme je šli fotit spolu?" Navrhla jsem ze srandy.
"Děláš si ze mě prdel? Nepůjdu do toho šíleného lesa, ani kdybych musela" zareagovala přesně, jak jsem očekávala.
Polívka už se trávila v mém žaludku, když v tom se rozsvítil můj náhrdelník.
Uviděla jsem v něm Benovu tvář, Olivie to vidět nemohla.
"Na co tak zíráš? Co je na tom šuntu tak zajímavého?" Zajímala se Olívie.
"To je náhrdelník mé prababičky" povzdechla jsem si.
"Aha, promiň, já nechtěla jsem..." gestem ruky jsem jí zarazila, když se chtěla omluvit.
"To nic, nevěděla jsi to" mávla jsem rukou, ale zase tak muc ukradený mi to nebylo, že urazila můj náhrdelník.
"To je prý magický náhrdelník, talisman růží" prozradila jsem jí jen to, co jsem mohla.
"Aha, a jak magický?" Zvědavá Olivie z něj nespustila oči.
"To nevím" zalhala jsem.
Po té jsme už nechali náhrdelník náhrdelníkem a pustili jsme se do domácích úkolů.
"Haló? Je někdo doma?" Ozval se hlas mojí maminky.
"Jen já a Olivie" odpověděla jsem na otázku.
"Olivie Hunterová? Moc mě těší, že tě konečně poznávám. Charlie se mi o tobě toho tolik napovídala" usmála se na ni moje maminka.
"Dobrý den, paní Roxová" pozdravila jí Olivie a stiskla si s ní ruku.
"Pro tebe Marie, zlatíčko" potřásla si s ní.
"Páni, viděla jsi to? Udělala jsem na tvou mamču dojem" podivila se Olivie.
"Jak by ne, jsi Hunterová. Hunterovi a Roxovi se znali již od nepaměti" usmála jsem se na ní.
Když Olivie musela domů, tak jsem se podivila, proč mi náhrdelník ukázal právě Benovu (Dexterovu) tvář.
Něco v hlavě mi vyvolalo depresi, tak jsem si šla napustit horkou vodu ve vaně a vzpomínala jsem se na to, jak se v řece vykoupala moje smečka.
Jak se v ní mohla vykoupat, anniž by je neodnesl proud tekoucí vody?
Hraje v tom nějak talisman růží svou magií i na ně?
Nepřemýšlela jsem nikdy nad tím, proč nám oblečení zůstane, když se proměníme zpátky, ale to oni nedokázali, se proměňovat.
Po koupeli jsem se šla usušit a natáhla jsem na sebe noční košili.
Natáhla jsem se na postel a usnula jsem.