Co bylo, bylo, důležité je, co je teď.

Leden 2017

Žijeme v iluzích

30. ledna 2017 v 12:52 | Fredy |  Blogová témata
Takže, proč si vlastně tohle říkáme?
Život je krásnej, je takovej, jakej ho chceme mít.
Někdy se něco nepodaří, tak to můžeme zkusit znova a na po druhý se nám to povede.
Když si říkáš, že žiješ v iluzích, tak je to tak.
Vše se odehrává v naší mysli.
Takže co máme pro to udělat, aby jsme byli šťastní?
Na to přece manuál neexistuje, ale já vám dám pár rad:

1. Jít a koupit si nějakou maličkost... to potěší i každého blízkého

2. Jíst zdravě....těžko se odlučujeme od vařené stravy, ale jestli chcceme být krásní a hubení, tak jen do toho

3. Mít se rád....pokud se nemáte rádi, nemůžete mít rádi i ostatní

4. Chodit ven...pohyb je velice důležitý, svaly potřebují trochu protáhnout ..dopručuji, pořídit si pejska, ten člověka na vzduch vytáhne Mrkající

5. Více se zajímat o světě, jak to tu chodí, chodit mezi lidi...

***
Tak toto je mých pár rad, aby byl život trochu snesitelnější. Přeji vám mnoho úspěchů a štěstíčka a zdravíčka, s pozdravem, vaše

Život mezi vlky - 10. kapitola - Svatba

29. ledna 2017 v 22:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄

Dobrá víla mě odměnila křídlama.
Létající vlk! To tu ještě nikdo nezažil.
A navíc prakticky neviditelný.
Byla jsem blahem bez sebe, když jsem se snesla do vzduchu.
Viděla jsem úplně všechno.
Mojí školu, naši hospodu a z Los Angeles jsem uviděla autobusy.
"Já ti tak závidím" poznamenala Nela.
"Je to úžasný, škoda, že to neudělala i vám. Bez vás všech bych toho upíra nezkolila. Pardon teda, Olivie by ho nezničila" pousmála jsem se na ní.
"Já jsem ráda, že jsem už navěky věků člověkem" přiznala Nela.
"A já taky" přidal se Jack, kterému jsem dala pusu.
"Sakramento, no nic musím do školy" popadla jsem doma tašku a zamířila do posledního školního dne.
Budeme mít prázdniny a já se můžu podívat třeba i na Havajské ostrovy!
Mamince něco řeknu, třeba, že pojedeme tábořit s partou ze školy, a pojedu tam, to jsem si slíbila.
Dostala jsem ve škole vysvědčení s vyznamenáním.
Samý jedničky.
Tu fráninu jsem zvládla jakž takž.
A od té doby vládl v Marxu, zapadákově poblíž Los Angeles mír.
Frank se oženil se svojí dívkou, jejíž jméno jsem zapomněla.
Fred pracoval v autodílně, o žádný vztah nestál.
Já jsem po škole zamířila do lesa, trochu si protáhnout vlčí kůži.
Milovala jsem to běhání a vyla jsem na měsíc.
Být sám je někdy fajn, ale na druhou stranu to byl takový nezvyk, bez mé smečky.
Už to navíc nebyla smečka, ale moje parta.
Pořád mě však respektovali, tomu se nedalo zabránit.
Nela si brzy otevřela svojí cukrárnu, která nesla název Vlčí doupě.
Chodilo jí tam spousty zákazníků, neměla se nejhůř.
A co já a Jack?
Milovali jsme se nejméně třikrát denně, což bylo fantastický, aniž by nám máma cokoliv zatrhávala.
"Ale používejte ochranu" varovala mě, když jsem jí vylíčila, jak to mezi náma je.
"Mami, neznáš Jacka, on je na pozoru" pousmála jsem se a začala chystat večeři.
Po ní jsem se zamkla u sebe v pokoji a blaze jsem myslela na svá nová křídla.
Znělo to šíleně.
Jako by stálo v novinách....
Nějaká neviditelná síla se ocitla na Havajských ostrovech.
Ha. Ha.
Když druhý den ráno jsem u vloček s mlékem se pustil do hovoru s mojí maminou o táboření, nadšeně souhlasila.
A tak jsem jí sdělila, že stan má vymyšlená Condora.
"Dávej na sebe pozor, zlatíčko" políbila mě a já se vydala směrem k lesu, počkala jsem samozřejmě, až maminka za sebou zavře dveře, protože nemohla jsem jí oznámit, že letím mimo náš zapadákov.
***
Když jsem byla na Havajských ostrovech, tak jsem se ze všeho nejdříve vykoupala v moři.
Nějaký peníze mi zůstali, rozbila jsem prasátko, takže, jsem si mohla užívat v hotelu.
Týdny utíkaly jako voda a já se už cítila otrávená, bez Nely a Jacka, Franka a Fredyho.
Maminka s tatínkem o mě už museli mít starost, tak jsem se převtělila, vyletěla jsem do vzduchu a těšila se domů, na naší překrásnou zahrádku, vůni Marxovského lesa a tak.
Zlo bylo pryč, jako by odešlo z povrchu zemského.
Já jsem měla svatbu s Jackem, která se konala o našem návratu.
V maminčiných šatech pro nevěstu, jsem se cítila jako princezna.
"Něco modrého" řekla maminka a obvázala mi stužku kolem nohy.
U oltáře nás oddával místní farář, pan Gregory Hamilton.
"Berete si dobrovolně Jacka Maxmiliána Bernsna?" Ptal se mě.
"Ano, beru" odpověděla jsem, když před tíms se ptal na to samé i Jacka.
Charlie se nemění, v chování.
Políbila jsem Jacka a publikum zatleskalo.
Po té nás odvedli do hospody, kde jsme se všichni spokojeně najedli, Jack mě krmil, jak je to zvykem.
Všechno dobře dopadlo, až na chudáka Olivii, která musela chodit k té bláznivé kartáře pro odvar, který jí nepromění v monstrum.

--- Konec ---

Kresba mé nejlepší kamarádky

29. ledna 2017 v 11:10 | Fredy |  Miluju focení
Tak toto je dílo mé nejlepší kamarádky, moc se mi líbí. Ta kamarádka má talent. Ten největší obrázek mi připomíná sněhovou vločku.

Krev omlazuje ??! Povídka.

28. ledna 2017 v 22:27 | Fredy |  Výlety z reality
Dívka zatáhne jinou slečnu do kouta.
"Jsi hezká, tvá krev mi poslouží" odpoví a dá jí popravit.
V její krvi se vykoupala, protože krev jí pleť omlazovala.
Když ucítila touhu po věčném mládí, nějaká čarodějnice jí napovídala, že když použije krev nevinných dívek, tak omládne.
,,Tebe potřebuji" praví druhý den na její mladou služebnici a zabije jí kudlou.
Vykoupe se v krvi z jedné mladých žen, jako běžný den.
"Jste tak kráná a mladá, jak to děláte?" ptá se její známý, důvěryhodný milenec.
"Prostě mám ty nejlepší recepty na celém světě" odpoví dívka, která je samo sebou královna.
Když se potlukuje dívka, kterou spatřila královna, po chodbách, znovu jí zabije a odtáhne do koupelny.
"Zmizelé dívky, které se pohřešovaly, se nenašly" odpovídá ranní zpravodaj.
A po té její služka Bernadette vykřikla, protože jí královna napadla nožem.
Bránila se, křičela a celé kolo, kopala jí všude kam se dalo, až jí nakonec sama vrazila nožem do srdce.
A tak bylo veškeré mládí královny pryč, zbyla z ní jen stará bába.
Tělo královny se zmumifikovalo a pohřbilo v piramidě.
Od té doby si všechny krásné ženy žily jako v bavlnce a nebáli se jí.

Život mezi vlky - 9.kapitola - Hon na upíra

28. ledna 2017 v 16:44 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Zůstala jsem po škole, poněvadž mě paní profesorka Grogová přistihla, jak píšu do telefonu.
"Mobil ti nezabavím, ale jestli se to stane ještě jednou, nebudu mít na vybranou" říkala mi učitelka zeměpisu.
Ach jo, obvolala jsem svoje vlky, aby jsme mohli vyrazit totiž jít zabít toho upíra.
S takovou to těžko stihnu.
"Paní učitelko, mohl by se ten můj trest odložit? Za chvíli bude tma a já něco potřebuji nutně zařídit pro svoji rodinu" zalhala jsem.
"Ne, dokud nenapíšeš třiatřicetkrát, že nesmíš používat mobil v mých hodinách" rozhodla.
Tak jsem to psala takhle: Nesmím mobil používat při hodinách, protože jsem měla co dělat, abych to stihla.
Když už jsem to po půl hodině nasmolila, mohla jsem odejít za svými vlky, kde jsme měli sraz před Marxovským lesem.
"Tak, honba na upíra začíná" vykřikla Olivie, která už se ze chřipky skutečně zotavila a pohladila si svoji kůl.
"Charlie" ozval se odněkud jemný hlásek, který, jak se ukázalo, patřil víle.
"Ahoj" pozdravila jsem jí.
"Porušila jsi jedním z nejdůležitějších pravidel na světě" oznámila mi.
"Ale Dextera jsi zabila, mně však zabít nemůžeš" odpověděla jsem.
"O tom si ještě promluvíme. Proč jsi té holce řekla, že jsi vlkodlak?" nechápala.
"Kvůli tomu upírovi, co řádí v tomhle lese, nemáme nikoho na probodnutí kůlem" vyhrkla jsem.
"Když se vám to povede, tak tě odměním, ale jestli ne, trest tě nemine" navrhla.
"Tak domluveno" stiskla jsem si s ní rukou, která byla heboučká, jako dětská prdélka.
"Nemáme čas" podotkla Nela.
"Abrakadabra...vlci" neváhala jsem a najednou se místo mých přátel objevili vlci.
Jack netrpělivě čekal, kdy se já proměním.
Ve vlčí kůži jsem cítila zápach, který jsem ještě neucítila.
Zamířili jsme do lesa a čmuchali po upírovi.
Když už se konečně objevila stopa, páchnoucí po česneku, Olivie se zamračila.
Zapomněla jsem na ní, takže jsem se nemohla převtělit, protože jsem měla nejvýraznější čich ze smečky.
Uviděli jsme stín, který před tím nikdo z nás nepostřehl.
Byla tam chaloupka a v ní ta ježibaba.
Na tu budeme mít čas později, zaváhala jsem.
Už jsme byli blízko našeho upíra, když v tom se ozval děsivý výkřik.
"Pusť mě, já nechci umřít" promluvil hlas.
Fred mi byl v patách, stejně, jako ten upír.
Začala jsem si dělat starosti, jak toho upíra dopadneme.
****
Když po několika minutách, připadalo mi to jako celá věčnost, jsme spatřili upíra.
Udělali jsme kolem něj nenápadně kruh, byl obklíčen.
"Tak tady jsi, ty zrůdo bezcitná" pravila Olivie.
"Ty jsi moje podřízená" odpověděl upír, měl jemně sametový hlas, čekala jsem spíš upíra drsňáka.
V ruce držel mrtvou dívku. vysátou do poslední kapky krve.
"Už ne...Nelo, Charlie, Franku, Frede!" Zakřičela a už jsme kousli upíra do všech čtyř končetin.
Olivie ho probodla kůlem a tak bylo po něm.
Převtělila jsem se, měla jsem u sebe zapalovač, abych po něm zahladila stopy.
Upír shořel a bylo po vraždění nevinných lidí.
"Abrakadabra...lidé" zamumlala jsem, nic se však nestalo.
Vlci zůstali vlkama, nic jsem s tím nezmohla, proto jsem zamířila jsem rovnou ke chaloupce, kde nyní bydlela ježibaba.
"Vstupte" ozval se chraptící hlas, který nepatřil nikomu jinému, než ježibabě.
"Zabili jste toho upíra. Já vím, co chceš, ale nejde to, je zpátky proměnit, ledaže" nedořekla ježibaba a napila se čaje.
"Ledaže co?" Nechápala jsem.
"Ledaže by jsi mi darovala ten náhrdelník, veškerá jeho moc náleží právoplatně mně. Tvoje prababička mi ho tenkrát ukradla, když tady byla" poznamenala ježibaba.
"Moje prababička není žádná zlodějka, ale jak chcete, je váš" sundala jsem ho z krku, dala jsem jí ho do ruky a ježibaba začala formulovat slova neznámým jazykem.
Místo vlků se zde objevil Fred, Nela, Frank a Jack.
Měli takovou radost, že mě objali dohromady, připadala jsem si jako objímací panna.
"Už nebudete nadále vlky, kromě tebe, Charléne" odpověděla.
"Cože? Já neztratila svého vlka?" Podivila jsem se.
"Kousnutím se můžeš osvobodit, ale to pak zemřeš, proto radši buď opatrná" varovala mne.
"To je super být zase člověkem, už napořád" zajásala Nela.
"A co budeš dělat ve vlčí kůži, když nemáš svou smečku?" podivila se pak.
"Budu si užívat života šikovné studentky na střední a zároveň budu pobíhat po lese, jako vlk" zaradovala jsem se.

Čas nejde vzít zpátky

27. ledna 2017 v 18:48 | Fredy |  Skříňka myšlenek
Nejvíce bych si přála vzít čas zpět.
V té době, kdy bylo všechno normální.
A co to vůbec je to normální?
Rodina, když jsme ještě byli všici pohromadě, můj zesnulý pejsek, má zesnulá babička.
Už je to pět nebo šest let, co s náma moje milovaná babička nežije.
Vychovávala mě a byla moc hodná, jen já jí občas zlobila.
Můj bráška, když byl ještě normální, byl celkem príma.
Hodně jsme se spolu nasmáli, dělali jsme spolu krávoviny, jak to v dětských letech bývá.
Akorát mě štvalo, že jsem musela do krizového centra pro děti a mládež, když se to všechno onoho dne posralo.
Nakonec jsem se rozhodla žít s maminkou, která je teď na tom zdravotně špatně.
Já bych bratrovi ráda pomohla, nějak ho psychicky podpořit, ale zatím nejsem psychicky připravená.
Musím zatnout zuby a dát ho do normálního stavu (v budoucnu).
Snad mi poslala mého přítele babička, to jak je na mě hodný, můžu u něj bydlet, dostanu najíst a nemám se špatně.
Akorát před rokem mi mojí postavu zhoršila schyzofrenie.
To je to, když máte hlasy, halucinace v mozku a v tu chvíli se máte chuť zabít nebo zavraždit někoho.
Ztloustla jsem v nemocnici 30 kg a nyní se to snažím marně dávat dolů.
Takže moje novoroční předsevzetí zní:

1) Zhubnout (aspoň 20 kg)
2) Přestat kouřit
3) Víc se starat o svý zuby
4) Polepšit bráchu...až se vyhrabu z té nemoci, kterou mám...
5) Zbavit se prášků
6) Víc se o sebe starat
7) Chodit víc na procházky

Ztrápená mysl

26. ledna 2017 v 20:10 | Fredy |  Výlety z reality
Sklíčeně do zdi hledím,
co se bude dít to nevím.
Spatřím zázračnou vílu,
nesmím ztratit svojí sílu.
Naděje mě do budoucna opustila,
energii ze mě vyčerpala.
Sním o jiném životě lepším,
ne že se opět v depresi složím.
Na krátkou dobu,
energii tiše zobu.
Ztrápená mysl,
my nedává smysl.
Natáhnu si na sebe deku,
v mozku spatřím krásnou řeku.
Kolem ní proletěla ta hezká víla,
vrátila se mi znovu síla.

Jeden chybný rok

26. ledna 2017 v 12:46 | Fredy |  Blogová témata
Můj bratr skončil na ulici, udělal jeden chybný krok.
Byl hodně agresivní a chlastal. Nyní je v psychiatrické léčebně.
Já bych ho tam poslala do protialkoholního oddělení.
Protože to, co dělal, bylo neskutečné.
Rozprodal mamčin majetek, aby mohl chlastat.
Takže byla v háji televize, skříně a mně zmizly mé oblíbené knížky.
Ztratila se mi sága Stmívání, což je velká škoda, protože mám chuť si jí přečíst znovu.
A taky Harry Potter. Zbyli mi jen dva díly. Vězeň z Azkabanu a tajemná komnata.
Byl také u naší babičky, zavšivený, protože byl v nějaké chatě bez topení.
Tam zřejmě ty breberky pochytal a babička ho musela odvšivovat, což trvalo pěkně dlouhou dobu.
Je mi ho líto, ale pomoc se mu nedá.
Na psychyně si vypůjčil a nyní to nemá z čeho vrátit.
Já jsem mu řekla, že s ním definitivně končím, i když mi ho je líto.
No jo, stejně to nevydrží a bude zase pít. Nesnáším alkoholiky.
Po kom to má?
V naší rodině je každý člen normální, kromě mého bráchy.
Takovým lidem, když pomůžete, jen mu pohoršíte.
Takže lidi, nechlastejte, jinak dopadnete stejně.

Život mezi vlky - 8.kapitola - Bolest

24. ledna 2017 v 22:17 | Fredy
Bolelo mě břicho, takže jsem dnes nešla do školy.
"Jak to, že jsi nepřišla do školy?" Zajímala se Olívie po telefonu.
"Bolí mě břicho. Ale ne od menstruace" odpověděla jsem.
"Aha, tak to bude nějaká viróza, vlčice" napadlo jí.
"Neříkej mi vlčice" zavrčela jsem jí do telefonu.
"Tak, jak ti mám říkat? Alfo?" Provokovala mě.
"Dneska na žertování nemám náladu. Pozítří plánujeme atentát na upíra a já do té doby musím být zdravá" podotkla jsem.
"Jinak co bylo zajímavého ve škole?" Zajímala jsem se.
"Ale nic, bez tebe je tu nuda, královno zábavy" přiznala.
"Ha! To mě těší" usrkla jsem si čaje proti bolení bříška.
"Co to je za zvuk?" Podivila se Olivie.
"Piju černý čaj" odpověděla jsem.
"Brr" znechucená Olivie se rozkašlala.
"Co ti je?" Podivila jsem se.
"Mám tak trochu chřipku" přiznala.
"No to je výborný, a kdo upíra probodne kůlem?" Povzdychla jsem si nešťastně.
"Neboj, piju ten odvar proti vampýrismu, to prý pomáhá i na chřipku" přiznala.
"Víš co mi ten náhrdelníkk ukázal?" Zeptala jsem se.
"Budu hádat. Upíra?" Hádala Olivie.
"Ne, tu ježibabu. Je pěkně šeredná, to ti teda povím" zachechtala jsem se.
"Vrátila se do Marxovského lesa?" zajímala se.
"Nejspíš jo. Ale vlka se vzdát nechci, ale chci, aby se moje smečka už víckrát neproměnila" poznamenala jsem.
"Ty jsi tak sobecká" dodala ironicky Olivie.
"Ne, je to pro jejich dobro. Už si zvykají na to, jak být lidmi, Frank si dokonce našel i přítelkyni" vysvětlovala jsem.

Odpoledne bylo deštivé, takže jsem se rozhodla zůstat doma. Navíc ještě to břicho!
Kdybych šla do školy, určitě by mě poslali rovnou domů se léčit.
Já nesmím být nemocná. Mám silný čich, když jsem vlkem, silnější než má smečka.
Četla jsem si detektivku, když v tom přijela moje maminka.
"Ahoj zlato, jak to, že nejsi ve škole?" Zajímala se.
Další člověk, co mi položil tuhle otázku.
"Bolí mě břicho, mami" odpověděla jsem.
"Proboha, snad nejsi těhotná" vykřikla zděšeně maminka.
"A s kým asi?" Promluvila jsem ironickým tónem.
"Ty moje krásko" pohladila mě maminka po tváři.
"Na takové žertování nemám náladu" zamračila jsem se.
"Uvařím ti bylinkový čaj" poznamenala energicky.
"Už jsem měla černý čaj" podotkla jsem.
"Ten hnus, co už je sto let prošlý? Na ten příliš nespoléhej" a zamířila do kuchyně, kde to chvíli bouchalo.
"Tak tady ho máš" nalila mi z konvice čaj plný nejrůznějších bylinek.
"Děkuji" poděkovala jsem a s odporem jsem začala usrkávat čaje, i když...hmmm...nebyl tak špatný.
Bolest polevila po půl hodině, tak jsem si šla dát horkou sprchu.
Napadlo mě, copak dělá asi moje smečka?
Právě jsem se omyla melounový sprchovým gelem, když v tom někdo zazvonil na náš dům.
Rychle jsem ze sebe spláchla mýdlovou tekutinu, otřela jsem se ručníkem, převlékla se do čistých šatů a vyběhla jsem směrem do kuchyně.
Seděla tam Nela, má beta,však víte, jak je alfa, tak i gamma a omega.
"Tak zítra nás to čeká" promnula si Nela ruce.
"Nelo, jak jsi se jmenovala předtím, než jsem tě pojmenovala?" zajímala jsem se.
"Alexandra, ale neříkej mi tak" nasadila znechucený výraz.
"Prý ti bylo blbě. Znám na to super recept" usmála se na mě.
"Jo, to moje maminka taky, už se cítím mnohem lépe" oplatila jsem jí úsměvem.
"Co tvoje kamarádka vampýřice?" Zajímala se Nela.
"Má chřipku, ale extra silný odvar z bylinek jí stoprocentně vyléčí" dodala jsem z úsměvem.
Tak jsme se rozpovídali, když v tom hodiny odbily půl dvanácté odpoledne.
"Musím jít do práce. Dělám cukrářku. Jako malá jsem s babičkou hodně pekla sladkosti, než mě proměnila ta ježibaba" zamračila se.
"Brzy budeš člověkem napořád a ostatní taky" slíbila jsem a byla jsem nadšená, že se Nela netvářila naštvaně.
"Alespoň už mě nebudou kousat blechy" pousmála se, rozloučila se a šla.

Život mezi vlky - 7.kapitola - Přiznání

21. ledna 2017 v 12:48 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Frank, který se proměnil ve svých šestnácti letech, se v práci vyznamenal.
Našel si také přítelkyni, jmenovala se Cole a byla to půvabná blondýnka s hnědýma očima.
Během hodiny frániny jsem od něj dostala sms ve tvaru už se budeme brát.
Samozřejmě se smajlíkem, dělal si z toho legraci.
A poslal mi mmsku, kde jsou spolu, jak se líbají.
"Roxová? Mobily jsou během vyučování zakázány" okřikla mě paní učitelka Grogová.
"Pardon, omlouvám se" vypla jsem mobil a schovala ho do tašky.

Po škole jsem jela k sobě domů, kde jsem se pustila do úklidu svého pokoje, když v tom někdo zazvonil.
Otevřela jsem dveře a byl tam on, můj vyvolený, Jack.
V ruce držel kůl, měl neuvěřitelně sexy účes, byl asi u kadeřníka.
Měla jsem sto chutí dát mu pusu.
"Jsme tři, ty se můžeš proměňovat, jak se ti zlíbí" podotknul, pohladil mě po tváři.
"My tu odpornou zrůdu dostanem" povzbudila jsem ho.
"Nevíme, jakou má sílu" uvažoval Jack.
"To mám někoho proměnit? Sám moc dobře víš, že bych umřela!" zakřičela jsem na něj.
"Tak jsem to nemyslel. Můj plán zní tak, že se proměníš před tou tvojí upířicí a pak už to nechám na tobě" navrhl Jack.

Olivie
***
Někdo zaklepal na dveře. Bolela mně hlava a nedokázala jsem se vzpamatovat.
"Je otevřeno" zařvala jsem chraptivým hlasem, byla to Charlie.
"Ahoj, musím ti něco důležitého ukázat" řekla.
"A co? Mně je blbě, nemám na legrácky náladu, Charlie" odpověděla jsem.
A v tu chvíli se Charlie vyhoupla do vzduchu a objevilo se odkudsi zlatavé světlo.
Místo ní se objevil velký, bílí vlk.
Měla jsem sto chutí zakřičet, ale vlk už tam nebyl.
"To ty jsi pózovala v tom lese!" Vykřikla jsem zděšeně.
"Ano, ale ty jsi říkala, že se tam nikdy neobjevíš" připomněla mi.
"Co jsi zač? Vlkodlak?" Vylekala jsem se.
"Něco takového, ale hlavně to nesmíš nikomu říkat, slib mi to" udělala na mě psí oči, protože věděla, že to na mě funguje.
"Dobře. A co ti ostatní vlci?" Vyptávala jsem se.
"Jsou zpátky ve svých lidských tělech" odověděla tiše.
"Jak je to možné? Copak se svět zbláznil? Upíři, vlkodlaci a co ještě? Mumie?" Nadávala jsem.
"Víly, ježibabi, jo a prý možná i kentauři" dodala pobaveně.
Marxovský les je plný tajemství. Až nyní mi došlo, proč tam nikdo nechodí, protože do dneška jsem to netušila ani já.
"A proč mi to říkáš?" nechápala jsem.
"Protože potřebujeme někoho, kdo by toho upíra probodl kůlem, až mu budeme držet tlamou ruce a nohy" vysvětlovala.

Charlie
***
Podle mě to snesla celkem dobře. Jen měla trochu zmatené myšlenky. Pořád si něco mumlala pro sebe a v tom mi zavolal Jack.
"Máš to? Co na to říkala Olivie, že jsi porušila nejtajnější ze všech zákonů?" Byl velmi zvědavý.
"Ale jo, přijala to dobře" odpověděla jsem, to že, byla v šoku a natáhla se pro sklenici whisky jsem mu zatajila.
"A ještě do druhé nožičky" řekla Olivie a napila se pořádně whisky.
"Je trochu opilá" přiznala jsem nakonec po pravdě.
"Zavolá, nebo příjde" začala zpívat melodicky.
"Musím končit, takže ahoj" zavolala jsem.
V tom se zničehonic rozsvítil náhrdelník po mé prababičce.