Proč si lidé ubližují ?

9. ledna 2016 v 21:49 | Fredy |  Skříňka myšlenek
Na počátku věků jsem se smiřovala se svým osudem, protože jsem cítila beznaděj.
Jaké to je, když vám oznamují, že umíráte? Jaké to je, když vám melou pod hubu, že jste blbeček, který se neumí se vším smířit? Stejně to jednou zjistíme. Není všem dnům konec.
Ohrožená tajemstvím mládím jsem hazardovala se životem.
Nebylo poznat nic, nebylo poznat, kdo je můj přítel a kdo můj nepřítel.
Děsila jsem se a stále se děsím toho, že něco není v pořádku.
Že mi pouze strkají pod nos tác s jídlem.
Můj přítel to věděl. Věděl, že boj s parazity není jednoduchý. Věděl, že mám v sobě jaké-
hosi démona, co je uvnitř mého mozku. Jsem trochu agresivní, inu, né však naivní.
Nevážím si svobody, musím být neustále někde zavřená.
Připadám si jako v jiné době. Nyní, když jsem zalezlá v malé dědině, přichází na duši takový neklid. Nedokážu oddolat svým myšlenkám.
Nedokážu rozeznat pravdu od nepravdy. Jsem prostě bastard, co nad životem prohrává.
Nedokážu dělat milion věcí naráz, i když můj mozek to chce.
Nedokážu se soustředit téměř na cokoliv. Cokoliv, co je pode mnou.
Je to boj, cítím se jako kat.
Stejně neoddolám duševní poruše.
Slyším řeči na ulicích, všude, kam jdu.
Hlasy lidí, kteří mi nadávají.
Hlasy lidí, které nejčastěji držkujou, lidé, proberte se !
Máme si pomáhat a né si vzájemně střílet do hlavy.
Také je tu řeč o emigrantech.
No a jsou tu no a tak co.
Mně to nezajímá, pokud mě fyzicky nenapadají.
Já se cítím jako zlámaná duše, jako střepy skla od zrcadla, co nejdou a nepůjdou slepit.
Těch milion hvězd na obloze lítá ve mě.
Je to jako kyselina fosforečná, co mi dělá problémy.
Volání andělů, kteří mne zvou k sobě.
Nic není fér, je to pouze hra, a já nemůžu přijít na to, jak se hraje.
Nenechám se obelstít, jak si mnozí myslí.
Cítím se bezpečně, ale zároveň i nebezpečně.
Pískání v uchu.
To vše mluví za mne, jsem neplatná identita odhalená svou minulostí.
Na rovinu říkám. Není to zločin chodit s přítelem a nepracovat, zároveň, když bojuju s nemocí?
V koutku umírám, skládám se před vlnou emocí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 11. ledna 2016 v 14:39 | Reagovat

Četla jsem se zájmem tento poněkud smutný článek, že bude mít aspoň lepší konec. Bohužel. Tak ho přeji určitě v dalším životě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama