Chcete další díly mé povídky? Za čtyři komentáře bude pokračování....

Obracím se v hrobě, věnováno tobě

Včera v 20:04 | Fredy |  Výlety z reality



Proč se všechno kolem mě mění,
proč se mi svět hroutí.
Proč na mne dopadá smutek,
kéž by ihned utek.
Proč se má duše jako papír kroutí,
nestíhám to všechno dění.
Nikdo kolem mě už není,
světlo v temnotu se mění.
Na sebevraždu nedokážu přestat myslet,
obracím se v hrobě,
dokud na téhle zemi nepřestanu bydlet,
má zlomená duše patří tobě.
Výsledek obrázku pro blood heart

A já věřím, že to překonám, protože život a smrt je jedno a druhé velké pokračování....
 

Život mezi vlky - 6.kapitola - Telefonát

Včera v 18:27 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄



Moji vlci se ozvali okamžitě, jakmile si našli ubytování a práci.
"S tím upírem stejně budeme muset zatočit my" odkašlala si Nela.
"S tím souhlasím, ale jak ho máme najít?" Nevěděla jsem si rady.
"Po čuchu, proměníš nás díky té parádě, co máš na krku, zpátky ve vlky" navrhla.
Bob, teda Frank (pořád si na to ještě nemohu zvyknout) se ozval týden po té, co se proměnil.
"Promiň, měl jsem v práci na pilno. Dělám automechanika a zrovna jsme měli spousty zakázek" omlouval se mi.
Táta přijel právě z práce, tak jsem se Frankovi musela omluvit z rodinných důvodů.
"Našli jste něco?" Zajímala jsem se.
"Stopy lidských nohou" odpověděl tatínek a cosi si mumlal pod vousy.
To jsme museli být my, já a moje smečka.
"A kam vedly ty stopy?" Zajímala jsem se, abych si tu komplikovanou situaci ještě ověřila.
"Na konci silnice, psi nic po té nerozeznali. Co já bych dal za to, abych uměl mluvit se zvířaty" povzdychl si otec.
"Nezkoušel si jíst hada? Když sníš hada, prý porozumíš všem zvířatům v tomhle okolí" zažertovala jsem.
"Nebuď drzá" napomenul mě.

Takže to byly naše stopy. Ještěže neuměl psí řečí, ti by nám toho napovídali, o tom, jak jsem porušila otcův zákaz jít ven.
"Crrr....crrrr....." Ozval se můj telefon.
"Ty to nezvedneš?" Podivil se táta.
"Nic důležitého, nedáš si večeři?" Nabídla jsem mu sendvinč plněný tuňákem.
"Crrrr....crrrr....na...na...ná" spustila se písnička a tak jsem to musela zvednout.
"Ahoj vlčice" pozdravil mě Jack.
"Jacku, poslyš, teď se to příliš nehodí" zaprotestovala jsem.
"Uvažovala jsi o tom, co říkala Nela?" Navrhl.
"Jacku, teď ne" vybafla jsem a z mého krku se vydralo autoritativní zavrčení.
Jack poslechl a vypnul mobil.
"Kdo to byl ten Jack? Ty máš kluka? Kolik je mu let?" Vyzvídal můj otec.
"Je to Jack Sparkys, chodí se mnou na biologii a fráninu" zalhala jsem.
"A není to můj kluk" dodala jsem ještě k tomu.
"Promiň, byl jsem jen zvědavý" omluvil se táta.
Po večeři jsem umyla, utřela a uklidila nádobí a šla nahoru k sobě do pokoje, kde jsem mohla klidně zavolat Jackovi.

"Jacku, právě jsem si kvůli tobě prošla policejním výslechem. Můj táta je šerif, víš? Tak jsem mu řekla, že spolu chodíme jen na hodiny biologie a francoužštiny" vysvětlovala jsem mu.
"Aha, tak to se moc omlouvám, ty moje alfa samice" zachechtal se.
"Lhát kvůli někomu tak ironickému není nic příjemného" zavrčela jsem.
"Ale proměnit nás a jít po stopách toho upíra je, že?" Nedal se odbýt Jack.
"Jacku, po pravdě, nevím jestli ten náhrdelník funguje na opakovanou přeměnu vlků z lidí" povzdychla jsem si nešťastně.
"Tak to risknem. Dvacetdva let vlčího života mi nevadil, ale nebylo to ono. Jednou jsem byl takhle na procházce, jako malý kluk. Potkal jsem tam ježibabu a ta mě proklela v ohromně ošklivého a zlého vlka.
To samé se stalo i Frankovi a Nele, jo zapomněl jsem na Caroline, tu, která tě pokousala" vyprávěl příběh.
"Mluvíš o té samé ježibabě, kterou v lese potkal Dexter?" Zajímala jsem se.
"Je to vysoce pravděpodobné. Jenomže Dexter se dal na špatnou cestu. Chtěl zabít vílu a ta ho potrestala" odkašlal si.
"Ta vlčice, ta alfa samice, přede mnou, jaká byla?" Zajímala jsem se.
"Pořád nás nutila k tomu, aby jsme udržovali svojí vlčí totožnost v tajnosti, až se proměníme zpátky v lidi. Ona neviděla jen obrázky. Ježibaba jí dala kouzlo myšlenkvé telepatie" odpověděl Jack.
"Zítra si musíme dát sraz všichni, celá skupina a naplánovat plán takzvaný hon na upíra" odpověděla jsem.
"Tak dobře, čau, já je obvolám, ušetřím ti jak kredit, tak čas. Můžeš spát klidně. My toho upíra stejně dostanem. Jsme čtyři a on je jeden, tak zatím ahoj" rozloučil se a telefon utichl.

Poslouchala jsem hudbu na svém Ipodu a četla si svou oblíbenou knížku Marley & Já.
V tom někdo zaklepal.
"Ahoj mami" pozdravila jsem a nechala té aktivity, kterou jsem měla právě rozjetou.
"Ahoj zlatíčko. Děkuji za ten tuňákový sendvič, byl vynikající" odpověděla maminka.
"Ale nemáš zač. Co jdeš dělat?" Vyptávala jsem se.
"Píšu právě knihu" tím mě překvapila, jak mile to oznámila.
"Ty píšeš knihy? Odkdy?" Vyhrkla jsem.
"Od minulého týdne, je to ale pěkná fuška, to ti teda musím povědět" povzdychla si.
"A o čem pak je?" Zajímala jsem se.
"O dvouch milencích, co se do sebe zamilovali během druhé světové války" vyprávěla mi.
"Páni, tu si musím přečíst, až bude hotová" radovala jsem se.
"Však já ti to dám ihned, jak to výjde, už jsem u jedenácté kapitoli, kdy Sebastian..." Gestem jsem jí zarazila.
"Více mi prozrazovat nemusíš, přečtu si to sama, paní spisovatelko, jako první, ještě před vydáním" udělala jsem na ní psí oči.

"To asi nepůjde. Mám najmutou ženskou, co kontroluje každou chybu, potom to musí schválit nakladatelství" odmítla.
"Tak dobře. Mami, já už jsem hodně utahaná" odpověděla jsem.
"Chápu, dobrou noc" popřála mi.
"Tobě také" odpověděla jsem, založila knihu, vypnula Ipad a zhasla jsem lampičku.

Soya Lecithin

Včera v 12:17 | Fredy |  Co já doporučuji
  • Lecitin tvoří membrány buněk, je tedy nepostradatelnou součástí všech buněk lidského těla.
  • Příznivě ovlivňuje hladinu cholesterolu
  • Pomáhá udržovat zdravé srdce a cévy
  • Podporuje činnost mozku a celé nervové soustavy

Já už tento výrobek užívám třetí den. Balíček obsahuje 100 tabletek a měli by jste si dát jeden denně během jídla nebo po jídle. Nepřekračujte denní dávkování. Cena jednoho balíčku je 200-300 korun českých. Zabere až tak za měsíc, já se po něm cítím lépe už i nyní.

A co vy? Máte nějaké zkušenosti třeba i s podobnými výrobky? Jestli ano, pište do komentářů. Děkuji :-)
 


Dívka, co si podpálila dům

Neděle v 14:45 | Fredy |  Výlety z reality
Dívka v koutě tiše pláče,
imaginární kamarád kolem ní tiše skáče.
Však je ovládán svět Satanem,
musíme si projít peklem.

Dívka si utřela slzy,
že jí to peklo na zemi mrzí.
Venku je hrozná zima,
ta holka je úplně divná.

Šeptají si lidi na ulici,
že hasiči vytáhli velkou hadici.
Však ta dívka toho měla dost,
podpálila barák
a po ní nezbyla ani kost.

Silná vůle

Čtvrtek v 15:37 | Fredy |  Blogová témata
Já už to bez těch cigaret nevydržím, ale chtěla bych se odnaučit kouřit.
Možná časem, postupně na to příjdu.
Potřebuji mít pevnou, nebo jak chcete, silnou vůli.
Kvůli svému zdraví si přece nepohnojím život kouřením.
Sice už kouřím méně, 6 cigaret, ale mohla bych postupně snižovat dávky.
Buď chceš nebo nechceš!
Absťák je to to nejhorší, co vás může potkat.
Sama jsem si tím prošla, ale nevydržela jsem to, sfoukla jsem jedno cigáro.
Něco na tom přece je...od kouření mě odrazují ty obrázky, které nyní přidělili na jednotlivé krabičky.
Takže lidi, pokud nebudete blbnout tak jako já, tak prosím, nezačínejte s kouřením.

Život mezi vlky - 5.kapitola - Převtělení a lektvar

Středa v 18:53 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Příští den v novinách se psalo tohle:

Nebezpečí číhá v Marxově lese
Olivie Hunterová, dvacetiletá školačka, byla napadena pravděpodobně vlky.
,,Ovšem to nebyli vlci, bylo to něco, jako upír" odporoval můj tatínek v novinách.
Situace se vyšetřuje, do lesa pojede šerif se svou skupinou, najít toho psychopata, který napadl Olivii.

***
Od školení uplynuly dva dny, Jacka jsem před dvěmi dny poslala zpátky do lesa.
Alespoň táta zavrhl, že to byli vlci.
Musela jsem mu slíbit, že nebudu do toho lesa chodit, protože tam vládlo zlo.
Šerif odjel svým policejním vozem do práce.
Převtělila jsem se ve vlka a šla za svými, když v tom se ozvala odněkud puška.
"Auuuuuuuuuuuuuuuuuu" ozvalo se nečekané vytí.
Bála jsem se jít mezi svými, co když se něco jim stalo?
Ovládla jsem svou paniku a v mysli spatřila obrázek svého vlka.
Jack, Nela, Bob a Fred, byli naštěstí daleko od pušky mého otce.
Jack mi olízl tlamu, něco jako polibek, ale ve zvířecím stylu.
Napadlo mě, jestli se vlci dají nějak proměnit v lidi.
Převtělila jsem se do krásné blondýnky s modrýma očima.
"Abrakadabra...lidé" zamumlala jsem.
Proč mě to nenapadlo dřív? Takhle to alespoň můžu ověřit, zda-li to funguje.
Místo vlků se tu objevili tři krásní muži a jedna přenádherná dívka.
"Děkujeme za vysvobození" poděkovali.
"Jak se doopravdy jmenujete?" Zajímala jsem se.
"Nechali jsme si tvoje jména, ty stará byla, no děs, běs" odpověděla Nela.
"Já jsem Frank" ozval se Bob.
"Franku, těší mě, jsem Charlie Roxová" potřásla jsem si s něma s rukou.
"Ale kam půjdete?" Zvědavě jsem přihouřila jedno oko.
"Teď, když nejsme vlci, si seženeme nějakou práci a našetříme si na bydlení" pokrčila rameny Nela.
"Ale můžete se převtělit zpátky?" Doufala jsem, že ten náhrdelník zafunguje.
"Ano, jestli si to přeješ" zabručela Nela.
"Teď tady není bezpečno, musíte vzít roha, než můj táta zabije toho upíra" zaprotestovala jsem.
"Tak dobře" souhlasila Nela.
Do Marxu to podle lidské chůze trvalo přesně jednu hodinu.
"Kdyby cokoliv, tady máte telefony" řekla jsem jim, když jsme byli u mě doma.
"Děkujeme" vzali si je všichni do ruky a potom se rozprchli, všichni, až na Jacka.
"Jacku?" Usmála jsem se na něj.
"Tak krásná" zamumlal, pohladil mne po tváři a odešel.
Milovala jsem ho. I jako vlka.
Jenomže nyní bylo o vlky skoro postaráno.
Práci si tu najdou snadno a ubytování je moc stát nebude.
Marx je zapadákov, takže se tu snadno uplatní v jakémkoliv oboru.
Čekala jsem na svého otce, kdy příjde domů.
Věděla jsem však, že pokud s upírem nezatočí můj otec, musí být řada na nás.
Upíří podle legend nesnáší kůl, takže ho musíme vyčmuchat a vrazit mu kůl přímo do srdce.
Nebude to tak jednoduché.
Když v tom se ozval telefon.
"Charlie" ozvala se Olivie.
"Olivie! Jak se vede?" Zajásala jsem.
"Ranky na krku už jsou zahojený. Není hrozba, že bych se stala upírkou?" Vyzvídala.
"To nevím, to bys musela navštívit věštce, aby ti vyvěštil budoucnost" navrhla jsem.
"Tak jo, znáš nějakého?" Chtěla vědět.
"Nějaká Alexandra Klinkiová, má pobočku poblíž lékárny" vzpomněla jsem si.
"Dobrá, zajdeme k ní" souhlasila Olivie.
***
U kartářky to vonělo nejrůznějšími bylinkami, všude vládl takový klid, až mi z toho šel mráz po zádech.
"Dáte si skleničku čaje?" Nabídla nám kartářka.
"Moc rádi" odpověděla jsem.
"Přišli jsme se na něco zeptat" vyhrkla ze sebe Olivie, když v tom kartářka zalila horkou vodou heřmánkový čaj.
"Jestli se nezěníš v upírku? Musím nahlédnout do karet" otevřela šuplík, kde se schovávali karty s různými obrázky, jako je například ďábel, pegas, nebo i mořská panna.
"Budeš vést poklidný život. Dokud nenabereš úplňku, pokud si nezamícháš speciální odvar z bylinek, které tady mám a ráda ti je dám. Můžeš přijt kdykoliv. Tady máš, rovnou to vypij, protože dneska je úplněk" podala jí ten lektvar
"Děkuji mockrát, co jsme vám dlužní?" Vytáhla Olivie peněženku z kapsy.
"Vy to máte ve slevě, 25 dolarů" odpověděla.
"Tady ty peníze máte, jakmile se bude blížit další úplněk, stavím se, děkuji mockrát a nashledanou" rozloučila se Olivie s kartářkou a šli jsme domů.
"To mám radost, že když vypiju ten její hnus při úplňku, tak že se neproměním v upíra" jásala radostí Olivie.
"Taky mě to těší" poznamenala jsem a Olivii jsem objala.

Život mezi vlky - 4.kapitola - Pokousaná

9. ledna 2017 v 19:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Ze školy jsem mířila rovnou domů.
Nela mě uvítala přímo před mým domem.
"Zmiz" poradila jsem jí dobře.
Šedočerná vlčice zakňučela, počůrala můj dům a uháněla k lesu.
Co tady pohledávala?
Musela jsem dát svůj batoh domů, zamknout dům a podívat se na své vlky.
Byla jsem převtělená, když v tom jsem očuchala moč Nely.
Běžela jsem směrem k lesu, který mi tak připomínal domov, ve vlčí podobě.
V lese mě zastavila vůně čehosi, co jsem neznala.
Nadechla jsem se.
Ten parfém patřil nejspíš Olivii.
Říkala, že do lesa nikdy nevkročí, ale tím mi lhala.
Nela, Fred, Jack a Bob se ke mně přidali a já jí uviděla.
Vyfotila mě, nebála se vůbec.
Měla bych jí kousnout, ale to by bylo moc riskantní, zemřela bych.
Radostně jsem zavyla a šla přímo k ní.
"No tak, vlčice, klídek, jen potřebuji pár fotek pro prezentaci" uklidňovala mě.
Pochopila jsem a začala pózovat u stromu, vlci se ke mně přiblížili, aby byli také na fotce.
"To je paráda" radovala se Olivie.
Dluží mi vysvětlení, ale ptát jsem se jí nemohla.
Udrž svojí vlčí totožnost v tajnosti, našeptával mi hlásek.
Po pár cvaknutí jsem zmizela, moje smečka se mnou.
Poslala jsem vlkům obrázek mrtvého jelena, který se válel poblíž.
Hladově jsme se na něj vrhli, po jídle jsme se šli vykoupat do řeky.
Srst se mi zatřpytila na sluníčku.
Fred mi olízl tlamu.
Zavyla jsem radostí, znamenalo to jediné, běh.
Kdo bude první u stromu naproti břehu, vyhrává.
Já jsem byla saozřejmě rychlejší, Fred mi poslal obrázek Boba, který si právě olizoval čenich.
Po ježibabě ani stopy, ale zase jsem na oplátku ucítila cizí zápach.
Česnek.
Kdepak by vlci sehnali česnek? To mi nebylo jasné.
Napadlo mě jediné, ježibaba.
Ale v tom jsem spatřila postavu, obalenou v kápy, kterou jsem neznala.
Vypadala jako zombie, že by to byla ta ježibaba?
Nestvůra odhalila svůj plášť a vycenila na nás tesáky.
Upír!
Lekli jsme se a pelášili jako o život.
Nyní jsem pochopila, jaké hrozí smečce nebezpečí.
Potřebovala jsem být s nima.
Nemohla jsem se převtělit v Charlie Roxovou a žít život naivní školačky.
Musela jsem je ochránit.
Doufám, že Olivie je už pryč z lesa.
Ale, zastavilo ne nemilé překvapení.
Mé oči soatřili tělo mrtvého člověka, na hrdle měl dvě díry.
Olivie.
Nemohla jsem opustit svojí smečku, ale zároveň jsem nechtěla nechat umřít Olivii.
Chňapla jsem jí za ruku, Bob a Nela za druhou nohu a Jack za druhou ruku.
Odtáhli jsme jí k silnici a doufali, že někdo přijede.
Samozřejmě kolem jel čirou náhodou šéf místní policie, můj otec, Daniel Rox.
Ihned jsme se schovali do křoví a já jsem slyšela od Olivie, jak cosi brblá...upír.
"Ale zlatíčko, co pak se ti stalo? Musíš ihned do nemocnice" tatínek vzal Olivii do náruče a odtáhl jí do auta.
"Pokousala mě nestvůra" slyšela jsem, jak zamumlala, po té se propadla do bezvědomí.
Nemohla jsem domů, nemohla jsem nechat smečku ve strachu, že by je upír také kousnul.
Převtělila jsem se v člověka.
"Abrakadabra...ochrana" že by to ovládalo jen živli?
V tom jsem uviděla své vlky, jak letí do vzduchu a na sobě měli svatozář.
Ta zmizela a oni se rázem ocitli zpátky na zemi.
Problém vyřešen.
Alespoň doufám.
Copak upíři nesnášejí česnek?
Proč teda zapáchal tak, že nám tato potravina štípala až do nosu?
Charlie Roxová v akci.
Jestli toto nespasí mojí smečku, pak už nevím.
S obavama jsem je opustila a šla žít svůj druhý život.
Doma jsem zavolala rodičům Olivie, jak je na tom.
"Něco jí pokousalo v lese, pár dní nebude moct jít z nemocnice" vzlykala Olinčina maminka.
"Návštěvy jsou povoleny?" Vyzvídala jsem.
"Je v takovém stavu, že doktoři zakázali i nám jí navštívit" rozplakala se ještě více.
Pitomej upír, pitomej nadpřirozenej svět.
Musím něco vymyslet.
Zda-li ochrana na mé vlky zapůsobila, nemám ponětí.
Uvidím zítra.
****
Jack šel ke mně domů, nechala jsem ho u sebe v teple přespat, protože naši byli pryč na celý dva dny.
Měli nějaké školení, a tak jsem si mohla Jacka nechat doma.
Byl samozřejmě ve vlčí podobě.
Lehl si na mou postel a já si lehla na jeho srst.
Už máme označkovaný dům od Neli, tak proč by tu nemohl spát Jack?
Je tu koneckonců tepleji, než u nás v Marxovském lese.
Přemýšlela jsem celé hodiny o Olivii, než jsem zavřela oči.

Život mezi vlky - 3.kapitola - Zpátky k magii

8. ledna 2017 v 20:41 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Ve škole vládl naprostý klid.
Biologie mi utekla hned.
Následovala hodina angličtiny.
"Slečno Roxová?" Oslovil mne učitel angličtiny, pan Smith.
"Ano?" Pousmála jsem se na něj.
"Ta vaše slohová práce, ohledně těch vlků...je dost..." nedořekl to a polkl v krku knedlík.
"Vzrušující? Napínavá?" Napovídala jsem mu.
"Zneklidňující. Vážně chodíte do lesa je fotit?" Vyptával se.
"Každou volnou chvíli. Ale vám bych to nedoporučovala, snadno se nechají vyplašit" pousmála jsem se.
"Ne, já nechci fotit vlky. Jen si dávejte pozor, aby vás nepokousali jako malého Samuela" varoval mě.
"Dobře si to zapamatuji, děkuji" začala jsem rudnout v obličeji.
Po škole jsem zajela k mému lesu.
Měla jsem dost času na to, abych navštívila Freda, Jacka, Nelu a Boba.
Zavyla jsem, tím jsem je přilákala k sobě.
Byla jsem samozřejmě ve vlčí podobě.
Byli v pořádku, najezení a vykoupali se v řece.
Krev nikde nebyla vidět.
Poslali mi obrázky, kde bylo vidět, jak lovili a jak se koupali.
Pochválila jsem je a rozpustila jsem je, takže si šli po svých.
Olívie na mě čekala před domem.
Co tu chtěla?
"Ne, ne, nic mi neříkej. Zapomněla jsi na svou nejlepší kámošku, jen proto, že jsi zase byla fotit ty hloupý psy?" Vykřikla na mě.
"Nejsou to psi. Promiň, Olivie, já zapomněla, to se občas vstává. Dám postavit vodu na kafe" navrhla jsem, když v tom mi ukázala obrázek kelímku s kávou.
"Tak uvařím si rychlou čínskou polévku, mám děsný hlad...nechceš taky?" Navrhla jsem jí.
"Dobrý nápad, jenomže já jedla koblihu před chvilkou" zavrhla to, přesto mi to zpoždění odpustila a já jsem jí za to byla nesmírně vděčná.
"Pan Smith vedl velké řeči" pustila se do hovoru.
"Jaké?" Podivila jsem se a pomyslila jsem na svou slohovou práci.
"Nelíbí se mu to, že za něma chodíš" vykládala Olivie.
"Jsou dost plaší, neboj" mávla jsem rukou a zalila horkou vodou čínskou polívku plnou nudlí.
"Alespoň, že tak. Od toho útoku se do lesa nikdo odvážit nedokázal vstoupit" napila se Olivie kávy, kelímek po té vyhodila do odpadkového koše.
Kdyby tušila, kdo je vůdcem smečky, tak by si nejspíš šla hodit mašli.
Samozřejmě, že já.
Vzpomněla jsem si na Bena a rázem mě těžce bodlo u srdce.
Zlá víla, copak s ním neměla žádné slitování?
Pohladila jsem svůj náhrdelník, talisman růží, či jak to nazvala a povzdychla jsem.
"A co kdyby jsme je šli fotit spolu?" Navrhla jsem ze srandy.
"Děláš si ze mě prdel? Nepůjdu do toho šíleného lesa, ani kdybych musela" zareagovala přesně, jak jsem očekávala.
Polívka už se trávila v mém žaludku, když v tom se rozsvítil můj náhrdelník.
Uviděla jsem v něm Benovu tvář, Olivie to vidět nemohla.
"Na co tak zíráš? Co je na tom šuntu tak zajímavého?" Zajímala se Olívie.
"To je náhrdelník mé prababičky" povzdechla jsem si.
"Aha, promiň, já nechtěla jsem..." gestem ruky jsem jí zarazila, když se chtěla omluvit.
"To nic, nevěděla jsi to" mávla jsem rukou, ale zase tak muc ukradený mi to nebylo, že urazila můj náhrdelník.
"To je prý magický náhrdelník, talisman růží" prozradila jsem jí jen to, co jsem mohla.
"Aha, a jak magický?" Zvědavá Olivie z něj nespustila oči.
"To nevím" zalhala jsem.
Po té jsme už nechali náhrdelník náhrdelníkem a pustili jsme se do domácích úkolů.
"Haló? Je někdo doma?" Ozval se hlas mojí maminky.
"Jen já a Olivie" odpověděla jsem na otázku.
"Olivie Hunterová? Moc mě těší, že tě konečně poznávám. Charlie se mi o tobě toho tolik napovídala" usmála se na ni moje maminka.
"Dobrý den, paní Roxová" pozdravila jí Olivie a stiskla si s ní ruku.
"Pro tebe Marie, zlatíčko" potřásla si s ní.
"Páni, viděla jsi to? Udělala jsem na tvou mamču dojem" podivila se Olivie.
"Jak by ne, jsi Hunterová. Hunterovi a Roxovi se znali již od nepaměti" usmála jsem se na ní.
Když Olivie musela domů, tak jsem se podivila, proč mi náhrdelník ukázal právě Benovu (Dexterovu) tvář.
Něco v hlavě mi vyvolalo depresi, tak jsem si šla napustit horkou vodu ve vaně a vzpomínala jsem se na to, jak se v řece vykoupala moje smečka.
Jak se v ní mohla vykoupat, anniž by je neodnesl proud tekoucí vody?
Hraje v tom nějak talisman růží svou magií i na ně?
Nepřemýšlela jsem nikdy nad tím, proč nám oblečení zůstane, když se proměníme zpátky, ale to oni nedokázali, se proměňovat.
Po koupeli jsem se šla usušit a natáhla jsem na sebe noční košili.
Natáhla jsem se na postel a usnula jsem.

Život mezi vlky - 2.kapitola - Kouzelný náhrdelník

7. ledna 2017 v 14:57 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Po škole jsem se vydala pročesat les, kvůli té ježibabě.
Nikde jsem jí nenašla. To ona mohla za Benovu smrt.
V tom jsem se zastavila, protože jsem ucítila magii, která šla z toho náhrdelníku.
Cítila jsem to i ve vlčí podobě.
Bylo to něco zvláštního, proměnila jsem se a náhrdelník, pověšený na mým krku, se zatřpytil.
Kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se světlo.
Náhrdelník mě snesl do vzduchu a po té mě zase vrátil zpátky.
"Probudila jsi talisman Růži" ozval se odněkud hlas mé dobré víly.
"A co s tím mám dělat? Sneslo mě to do vzduchu, bylo to, no úžasné" odpověděla jsem.
"Ten náhrdelník je aktivován. Pomocí něj můžeš ovládat kouzla" dodala víla.
"Já ale nevím jak" nevěděla jsem si rady.
"Jednoduše. Zamumláš abrakadabra a po té vyšleš kouzlo" odpověděla víla.
"Abrakadabra" zamumlala jsem a z náhrdelníku vyšly červené jiskry.
Jiskry zapálili nejvyšší strom.
"Panebože, zastav to" křičela víla.
"Jak?" nevěděla jsem.
"Řekni abrakadabra...voda" poradila mi.
"Abrakadabra... voda" zopakovala jsem.
Objevily se opět jiskry, tentokrát modré a objevila se tu voda.
Uhasila požár za pár vteřin.
***
"Mami! Aktivoval se náhrdelník" vyřikla jsem doma.
"Senzace, má babička by měla radost. Jí se to nikdy nepodařilo" usmála se maminka.
"Abrakadabra...vítr" prohrásila jsem a zafučelo, přestože venku žádný vítr nebyl.
"Ovládá to všechny živly ... vodu, oheň, vítr, bouři.... prostě nač si vzpomeneš" prozradila mi.
"Panečku!" Vykřikla jsem, když se medailonek zablýskal.
Uviděla jsem v něm své vlky.
To přece nejsou živly.
"Myslíš, že to funguje i na to, co si právě chci vidět?" Ukázala jsem mamince své vlky.
"Já nic nevidím" zavrtěla hlavou maminka.
"Asi to funguje jen na tobě" povzdechla si a zamířila do kuchyně.
Abrakadabra.
To zní jak začátek špatného vtipu.
Velmi špatného vtipu.
Odpoutala jsem se od náhrdelníku (talismanu růží) a usnula.

Život mezi vlky - 1.kapitola - Mrtvý Ben (Dexter)

6. ledna 2017 v 12:01 | Fredy |  Kapitoly ► Povídky ◄
Šla jsem kolem lesa, když v tom mě uviděla.
Ta zlatohnědá vlčice si to mířila směrem ke mně.
Dala jsem se na útěk, ale ona byla rychlejší.
Obklíčila mě i její smečka.
Napadlo mě, že to je alfa samice.
Kousla mě a potom začala kvílet.
Vlci se dali do žalostného vytí a já se proměnila.
Všichni mi obrázkama vysvětlili, co se stalo.
Byla jsem její vyvolená a ona už byla tak stará, že se jen těžko dokázala dorozumívat se smečkou.
Jeden vlk mě olízl.
Byl to Jack, dle jmého pojmenování.
Bylo mi pět let, když mě pokousali.

...O 14 let později...

Každý den se mi zdál stejný sen.
Začala jsem křičet.
"Co se stalo zlatíčko?" Přiběhla za mnou má maminka.
"Zase ten zlý sen" odpověděla jsem.
Připnula mi ke krku náhrdelník, který dostala od své babičky.
"Ten je pro tebe zlato. Prý je magický, ale u mě se zatím žádná kouzla z něj rozlouskout nedala" poznamenala maminka.
"Ale mami, to nemusíš" začala jsem odporovat.
"Ale ššš....babička by to tak chtěla" nesouhlasila maminka.
Bylo pět hodin ráno a já myslela na to, co dělají mojí vlci.
Nemohla jsem usnout, tak jsem zapnula notebook a prohlížela si informace o vlcích, jako vždycky.
Canis lupus.
Zaklapla jsem notebook a zamířila do sprchy.
Není to tak dávno, co jsem byla se svojí smečkou, která na mě čekala v lese.
Ale škola byla daleko důležitější, než má včí povinnost, kontrolovat mojí smečku.
Přemýšlela jsem o tom snu, kdy mě zlatohnědá vlčice pokousala.
Dotkla jsem se svého náhrdelníku, převlékla se do školní uniformy a běžela jsem ke svému Oplu, který mě zaveze do školy.
"Charlie" vykřikla nahlas moje nejlepší kamarádka Olivie.
"Copak Oli?" Utrhla jsem se na ní místo pozdravu.
"Už víš tu novinku o těch vlcích? Jeden vlk někoho pokousal a umřel. Nějaký malá kluk, Samuel Bexter" informovala mě Olivie.
Samuel se nemohl proměnit. Ale proč by moje smečka měla bezdůvodně pokousat nějakého člověka?
Slyšela jsem z dálky hlasité, žalostné vytí.
Být vlkem je opravdu skvělá věc.
Všechno máte vyšší.
Můžete slyšet na míle daleko, máte bystřejší čich a rychlejší nohy.
Jen těžko jsem se mohla soustředit na chemii, biologii a fyziku.
Když jsme po té namířili do skleníku, podívat se na naší řeřichu, kterou jsme měli za úkol vypěstovat, tak jsem si myslela, že to vyučování je nekonečné.
Po matematice jsem zamířila domů, protože konečně skončil pondělní den.
Je březen, uprostřed pololetí.
Sluníčko mě hřálo tak, že jsem radostí povyskočila.
Autíčko jsem nechala na kraji lesa.
Převtělila jsem se a běžela najít svou smečku.
Kdo umřel?
Mí vlci mi poslali obrázek Bena.
Ben už byl pryč, o to se lovci postarali.
Dala jsem se do žalostného zpěvu a utíkala pryč od svojí smečky.
Potřebovala jsem znát odpovědi.
"Hej vlčice" ozval se z dálky nějaký zvonivý hlas.
Nastražila jsem uši, když v tom se přede mnou objevila víla.
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
Lesní víla!
"No tak, hodná holka, proměň se" utěšovala mě a já jí poslechla.
Víla vypadala naprosto úchvatně.
Křídla měla pozlacená, byla v zelených šatech, na sobě náhrdelník s pravými perli.
"Víš, to já jsem Benovi nařídila, aby pokousal toho kluka" spustila.
Z hrdla se mi ozvalo zavrčení.
"Ale proč Ben?" Nechápala jsem.
"Protože se proměnil v člověka. Představil se mi jako Dexter a když viděl moje křídla, tak mi je chtěl zničit" odpověděla rozzuřená víla.
"Počkat, oni se dokáží proměnit? Myslela jsem, že to svedu pouze já" nechápala jsem.
"Potkal v lese ježibabu, která mu dala kouzelný elixír, aby se mohl proměnizt v člověka. Pročesala jsem celý les, ale ježibabu jsem nikde nenašla. Jako kdyby se změnila v prah" dodala.
Když jsem zjistila všechno o svém mrtém společníkovi, vyrazila jsem k autu a měla jsem o čem přemýšlet.
Proč by ježibaba tohle udělala?
Nebyl Ben pod vlivem toho sajrajtu, který do něj ježibaba nalila?

Kam dál